Postoloprty 1945: Masakr, o kterém se dlouho mlčelo

Na jaře 1945 už bylo jasné, že nacistické Německo válku prohrálo. Rudá armáda postupovala střední Evropou na západ, americká vojska vstupovala do českých zemí a 8. května přišla kapitulace. Konec války však neznamenal okamžitý konec násilí.

V českých zemích se po osvobození rozpoutala vlna pomsty vůči německému obyvatelstvu. Lidé, kteří ještě před několika dny žili v obavách z konce nacistické diktatury, se nyní sami stávali vězni. Ne všichni byli nacisty nebo příslušníky ozbrojených složek. Pro některé bylo dostatečným důvodem k podezření už to, že byli německé národnosti.

Jedním z nejhorších míst se staly Postoloprty na Lounsku. Na přelomu května a června 1945 tam československé vojenské jednotky soustředily tisíce německy mluvících civilistů z okolních obcí. Postoloprty měly sloužit jako centrum pro shromažďování lidí určených k odsunu. Současně se ale město stalo místem, kde se odehrál jeden z největších poválečných masakrů na území Československa.

Zadržené obyvatele rozdělili podle věku a pohlaví. Muži přibližně od 13 do 65 let skončili v postoloprtských kasárnách. Ženy, děti a starší lidé byli soustředěni v bývalé bažantnici u Levonic, která za války sloužila Hitlerjugend. V celém prostoru panovaly velmi špatné podmínky a zadržovaní byli vystaveni násilí a ponižování.

Pak začaly popravy.

Podle pozdějších svědectví byli někteří muži odváděni k předem připraveným příkopům a hromadně zastřeleni. K zabíjení docházelo na několika místech – v kasárnách, u železniční trati, na vinici, v pískovně i v levonické bažantnici. Některé oběti si podle historických pramenů musely před smrtí vykopat vlastní hrob.

Nešlo přitom jen o dospělé muže. Mezi oběťmi bylo také pět chlapců ve věku od 12 do 15 let. Podle svědectví se pokusili uprchnout z tábora. Některé prameny uvádějí také, že si chtěli natrhat ovoce. Byli dopadeni, zbiti a následně zastřeleni. Jejich rodiče měli jejich popravě přihlížet.

Právě podobné příběhy ukazují, že označit všechny oběti jednoduše za Němce je zavádějící. Mezi zavražděnými byli lidé s různou minulostí. Někteří skutečně mohli být spojeni s nacistickým režimem. Jiní byli civilisté, kteří se provinili především svou národností. A i skutečný viník nacistických zločinů měl být podle tehdejšího práva souzen, nikoli zastřelen bez soudu.

Přesné číslo dodnes neznáme.

To, co je bezpečně doložitelné, je nejméně 763 mrtvých. V září 1947 byly při exhumacích odkryty hromadné hroby a nalezeno 763 těl. Mezi nimi bylo pět žen, jedno malé dítě a pět chlapců ve věku 12 až 15 let.

Historici ale upozorňují, že počet obětí mohl být vyšší. Některé poválečné výpovědi a pozdější odhady hovoří dokonce o více než dvou tisících mrtvých. Tato čísla však nelze považovat za stejně spolehlivě doložená jako 763 obětí potvrzených exhumacemi.

Právě proto je při popisu Postoloprt důležité rozlišovat mezi doloženým minimálním počtem obětí a odhady.

V roce 1947 se případem začala zabývat parlamentní vyšetřovací komise. Byly provedeny exhumace hromadných hrobů a vyslechnuti svědci. Vyšetřovatelé tak získali informace o tom, co se v Postoloprtech po válce skutečně odehrálo.

Komise sice potvrdila existenci masových hrobů a rozsah zabíjení, konkrétní viníky však neurčila způsobem, který by vedl k potrestání odpovědných osob. Závěrečná zpráva navíc zůstala utajena.

Příběh stovek mrtvých tak postupně zmizel z veřejného prostoru.

Pozdější vyšetřování se znovu zabývalo rolí konkrétních lidí. V roce 2009 žatečtí kriminalisté dospěli k závěru, že za masakrem stáli mimo jiné Vojtěch Černý, důstojník československé armády, a Bohuslav Marek, tehdejší velitel postoloprtské policie. Oba už ale byli po smrti, a trestní řízení proti nim proto nebylo možné dokončit.

Případ je přitom dodnes složitější, než by se mohlo zdát.

Historici se zabývají také tím, jakou úlohu sehrály vojenské a bezpečnostní struktury a kdo přesně vydával jednotlivé rozkazy. Z pramenů je zřejmé, že zabíjení nebylo dílem jediného člověka, ale výsledkem jednání více složek a konkrétních velitelů.

Po válce tak existovali mrtví, svědci i hroby, ale odpovědnost se rozplývala mezi jednotlivými články tehdejší moci.

Je snadné pochopit, proč bylo téma po válce nepohodlné. Československo mělo za sebou šest let nacistické okupace. Miliony lidí zažily věznění, popravy, koncentrační tábory, nucené práce nebo ztrátu svých blízkých. Německá okupace zanechala obrovské množství bolesti a touhy po odplatě.

To ale nemůže ospravedlnit vraždění civilistů.

Postoloprty jsou právě proto citlivou kapitolou českých dějin. Konec nacistické okupace neznamenal, že násilí ze dne na den zmizelo. V chaosu poválečných měsíců docházelo k činům, které nelze omlouvat tím, co jim předcházelo.

A zároveň není nutné kvůli tomu zamlčovat nacistické zločiny nebo popírat utrpení českého obyvatelstva. Obě skutečnosti mohou platit současně.

O Postoloprtech se po desetiletí příliš nemluvilo. Přitom už v roce 1947 bylo jasné, že zde zemřely stovky lidí a že nešlo jen o několik jednotlivých excesů. Parlamentní vyšetřovací komise nechala hromadné hroby exhumovat a vyslechla svědky. Přesto se případ uzavřel bez potrestání konkrétních pachatelů.

Dnes se k událostem z roku 1945 postupně vrací historici i veřejnost. V Postoloprtech a okolí vznikla místa, která oběti připomínají.

Po letech okupace přišel konec války a s ním i touha po pomstě. V Postoloprtech ale tato pomsta zašla příliš daleko. Stovky lidí skončily v hromadných hrobech a jejich smrt zůstala na dlouhá desetiletí téměř bez veřejné připomínky.

Dnes už se o Postoloprtech mluví otevřeněji. Přesto zůstává otázka, proč trvalo tak dlouho, než se tato kapitola českých dějin dostala zpět do veřejné debaty.

Zdroje: