Článek
Zdravím své čtenáře z Barcelony, kde nyní pár dnů pobývám.
Pár postřehů o zdejším metru
Barcelona je krásné město – slunce, Středozemní moře, Gaudí, skvělé jídlo, káva a zmrzlina.
Ale kromě těchto klasických turistických lákadel mě zaujalo i něco docela civilního: jejich metro. A musím říct, že jsem z něj měl víc než jeden důvod k přemýšlení.
Začnu tím, co mě nejvíc překvapilo: v barcelonském metru není jediná reklama. Ani jedna.
Žádné plakáty s usměvavými modelkami, žádné billboardy na půjčky, žádná omalovánka s nápisy „kup si tohle“ a „udělej tamto“. Vizuální smog nula.
Člověk tam opravdu může metrem jet a jenom tak být. A to v době, kdy i v pražském metru si připadáte občas spíš jako na obchodní konferenci než v dopravním prostředku.
Překvapivá čistota
Druhá věc: čistota. Neříkám, že by se tam dalo jíst z podlahy (ani bych to nedoporučoval), ale působilo to upraveně, kultivovaně, bez odpadků a pomačkaných letáků na zemi.
Zajímavost: na přestupní stanici Torrassa musíte nahoru pěti patry jezdících schodů. Ano, pět! V Praze jsem tohle nikdy nezažil, v Brně už vůbec ne.
Když přestupujete (třeba z linky L1 na L9), máte pocit, že míříte spíš na rozhlednu než na další nástupiště.
Další zajímavost: „zamčené stanice“, jak je známe třeba z Jižní Koreje či Indie. U peronu jsou skleněné bariéry, které se otevřou teprve, když přijede vlak. Výsledek? Nikdo nemůže spadnout na koleje, a hlavně – nikdo nemůže nikoho jiného strčit.
V zemi, kde je dost kapesních zlodějů a občas se potkají i podivnější existence, to dává smysl.
Pravda strojvůdce se musí trefit přesně, ale to již asi řídí robot, nezažil jsem že by se netrefil. Ještě dodávám pro vyšší informační komplexnost, že tahle pro Čecha netypická věc není na všech stanicích, jen na těch klíčových.
Devět linek
A teď trocha čísel. Barcelona má jen o 200 000 obyvatel víc než Praha, ale má devět linek metra. Praha? Stále jen tři. A to nám Piráti už několik let slibují tu slavnou „čtyřku“. No, možná až vyrostou naše děti či vnoučata…
Jízda metrem v Barceloně je většinou pohodová – na většině linek je klid, lidé čtou, hlavně koukají do mobilů nebo jen tak koukají.
Ale výjimka potvrzuje pravidlo. V sobotu (14. 6.) jsem jel několik stanic centrem – a tam byl doslova „bordel“. Ale ne obyčejný, ne civilní. Byla to ta nejhlasitější, nejrůžovější a nejperlivější forma „nepořádku“: dámská (heterosexuální) rozlučka se svobodou. Měly paruky, balonky, zpívaly, křičely, popravdě dělaly snad větší „blíázinec“ než 50 Slávistů na výjezdě.
A víte co? I když mě z toho trochu bolela hlava, musím přiznat: bylo to vlastně docela milé. Takový ten chaos, co nenaštve, jen připomene, že život není jen o efektivitě a čistých nástupištích.
Do metra se nesmí se zmrzlinou, i když ji zde mají vážně skvělou…
Závěrem
No, a tak si říkám – kdybych měl porovnat metro v Barceloně s tím pražským, bylo by to asi jako srovnávat staršího bratra z ciziny, co už si prošel světem, s mladším, který teprve slibuje, že něco dokáže. A zatím pořád čeká na čtvrtou či pátou linku. A Brno, to čeká pořád na tu svoji první…
Ale naděje umírá poslední. A třeba se i v Praze jednou dočkáme více než zmíněných tří linek metra, a hlavně metro pojede až na letiště jako v normálním moderním evropském městě.
Praktická aktuální zkušenost - cesta metrem přímo z Letiště (terminál 2) do hotelu na druhé straně Barcelony mne vyšla na krásných 5 a půl Eura. (cca 140 korun). Jinak na cesty po městě (mimo letiště) si můžete pořídit např. „Lítačku“ za 12,50 eura na deset jízd (jedna jízda max. 70 minut). Tedy epesních 1,25 (30 korun) za jednotlivou jízdu.
Při zavedení linky metra na Letiště Václava Havla by odpadly mj. stresy (a mezinárodní ostuda) s různými vykutálenými taxikáři a uberisty. Ale to je námět zase na jiný článek.
