Článek
Na sedadle u okna seděl starší pán, typický brněnský senior – kšiltovka se znakem Zbrojovky, igelitka z Vaňkovky a taková ta noblesa, která nevychází z peněženky, ale z desetiletí života mezi Petrovem, Prýglem a Lužánkama.
Vedle něj se uvelebil mladík, evidentně student prvního maximálně druhého ročníku na některé vyhlášené brněnské univerzitě, ale s kořeny, kdo ví, kde za devatero horami.
Po očku sledoval, jak stařec povídá cosi do telefonu, a v jeho řeči to cinkalo: „vanilky, čurina, šropál, cajk, šalina, kérovat, nehákovat, glgat…“
Mladík pozorně poslochal asi pět nebo dokonce čtyři minuty a pak to nezdvořile nevydržel:
„Pane, vy mluvíte úplně skvěle, to je ten „hantec“, že jo? Nemohl byste mě to naučit? Nebo mi doporučit, kde se to dá rychle naučit? Existuje na to nějaká apka jako tedy aplikace?“
Senior se na něj podíval s pohledem, který by v rozhlasovém přenosu potřeboval vlastní zvukovou stopu – něco mezi úsměvem, soucitem a lehkou výzvou. „Hantec, hochu,“ pronesl pomalu, „to se nedá učit. To musíš nasát s mateřským mlékem pod Špilasem. Jak se nenarodíš v Brně, tak nemáš šancu, na to není žádná fligna…to se nedá nabušit v žádné boudě, ani v kurzu.“
Mladík sklopil oči.
Já jsem se v duchu pousmál. Protože dědula má pravdu – hantec není jazyk, to je způsob života. To není jenom o tom, že říkáš „šalina“ místo „tramvaj“ a „rožnout“ místo „rozsvítit“. To je o tom, že víš, kde je „Štatl“, že máš jasno, jestli jdeš „na Prýgl“ nebo „na Boby“, a že když tě kamarád pošle „na Čáru“, tak víš, že nemyslí tělocvičnu.
Z učebnic se tohle fakt nenaučíš.
I kdyby sis pořídil slovník hantecu a po večerech se drtil, vždycky budeš znít jako turista, co se snaží zapůsobit na domorodce. To je jako kdybys chtěl mluvit valašsky po týdnu stráveném v Karlových Varech – můžeš to zkusit, ale výsledkem bude jenom folklórní karikatura.
A přesto je na hantecu něco kouzelného. Mladí lidé ho obdivují, protože cítí, že za těmi slovy je kus města, jeho historie i humoru. Že v každém „šalina jede“ nebo „hochendle v putyce“ zní ozvěna generací, které si uměly dělat srandu ze všeho – i z vlastní řeči.
Když jsem vystupoval, slyšel jsem ještě, jak se mladík nevzdává: „Tak aspoň nějakou větu, pane…“
Stařec se usmál a řekl: „Tak si zapamatuj: Hantec se nešprtá, hantec se žije.“
A já jsem si v tu chvíli pomyslel, že je to vlastně pravda nejen o hantecu, ale o všem, co má v životě cenu. Některé věci se prostě nedají nainstalovat jak nová aplikace do mobilu.
