Hlavní obsah

Proč České dráhy nemyslí více na své zákazníky?

Měl jsem platnou jízdenku, slušně jsem požádal a přesto mi průvodčí ve vlaku odmítl ostříhat nehty na nohou. Kam jsme to jako stát dojeli? České dráhy by se nad sebou měly vážně zamyslet.

Článek

Nedávno jsem cestoval vlakem. Všechno probíhalo poklidně – koleje klapaly, spolucestující tiše koukali do mobilů, ve vzduchu se vznášel jemný odér baget a lidské rezignace.

Zkrátka klasický český spoj.

Měl jsem jízdenku. Opakuji: měl jsem jízdenku. Tudíž jsem považoval za naprosto samozřejmé, že mohu – jako platící zákazník – očekávat alespoň základní lidský servis. A tak když se objevil průvodčí, vší silou jsem v sobě potlačil instinktivní nutkání předstírat spánek a místo toho jsem jej slušně (podtrženo třikrát) oslovil:

„Dobrý den, promiňte, nemohl byste mi, prosím, ostříhat nehty na nohou?“

A co myslíte? Odmítl. Bez jediného mrknutí oka. S výrazem člověka, který zažil věci horší než moje palce v sandálech, lakonicky odvětil: „To neděláme.“ A odešel.

To neděláme. Opravdu? Co tedy vlastně České dráhy dělají? Pokud nestačí mít platnou jízdenku, zcela civilní vystupování a sadu nůžtiček v kapse, aby člověku ostříhali nehty, tak kam jsme to jako národ dojeli? Chápu, že nejsme Švýcarsko, kde průvodčí rozdávají mentolové bonbony a zpívají ukolébavky kojencům, ale kde jsou hranice?

Jeden by čekal, že státní dopravce bude zákaznicky vstřícný. Místo toho se člověk dočká jen pichlavého pohledu a tónu, jako by si snad dovolil požádat o masáž prostaty. Přitom já jen chtěl zabránit tomu, aby mi prsty prorazily ponožky a poté i podlahu kupé.

A co kdybych upadl? Co kdyby mě ty přerostlé drápy zradily při náhlém brzdění? Budeme to pak zase svádět na „nezodpovědného cestujícího“?

Vážení z Českých drah, zvažte, prosím, rozšíření služeb. Neříkám, že hned každému pilovat paty, ale základní pedikúru – alespoň pro držitele In-karty – by snad zvládnout šlo. Můžete začít třeba pilotním projektem: „Nožka v pohodě – kupé zdravého chodidla“.

Já měl jízdenku. Já se choval slušně. A jen jsem chtěl, aby mi někdo pomohl s tím, s čím doma bojuju marně.

Závěrem

Místo toho jsem si připadal, jako bych požádal o transplantaci ledviny v motoráku.

Tak se, milé dráhy, hodně, ale opravdu hodně zamyslete. Doba pokročila, cestující taky. A někteří už skoro prorůstají sedačkou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz