Článek
Kdysi platilo, že dýško je dobrovolné. Malé poděkování za obsluhu, gesto spokojenosti. V poslední době to ale v některých podnicích vypadá, že číšník už nečeká, zda něco necháte — on si to rovnou vezme.
Stalo se mi to v jedné pražské restauraci. Chtěl jsem si dát rychlý oběd. Nic nóbl, žádná michelinovská hvězda, jen polední menu – polévka, nealko pivko a hlavní chod. Dohromady 413 korun.
Podávám slušně číšníkovi pětistovku. On vezme bankovku, mrkne na účtenku, a bez jediného slova odchází. Čekám. Minuta, dvě, tři… Nakonec se vrací, ale nikoliv s drobnými. Jen s prázdným úsměvem.
„Nemáte mi vrátit?“ ptám se.
„Nemám drobný,“ pokrčí rameny.
„Takže si necháváte devadesát korun dýško?“ snažím se zůstat klidný.
„No… když to tak berete…“ řekne neurčitě a zmizí zase mezi stoly. A bylo vymalováno.
Seděl jsem tam jako opařený. Ne snad kvůli těm sedmaosmdesáti korunám – nejsem skrblík a dýško běžně nechávám, byť nižší - okolo deseti procent.
Avšak, pro pět ran do Pohlreicha nadívaného Babicou, vadí mi ten princip. Nezeptat se. Neomluvit se. Prostě si bez ptaní vzít. Jako kdyby moje peněženka byla samoobsluha.
Podivná neslušná doba
Začínám mít pocit, že jsme se ocitli v jakémsi mezidobí. Bezhotovostní platby všichni chtějí, ale když dojde na lámání chleba, často nefungují. A když člověk platí hotově, najednou jsou drobné vzácnější než bílý jednorožec. Kde to jsme?
Je to maličkost, řeknete si. Ale právě z těch maličkostí se skládá celkový dojem. Když vám někdo bez ptaní sáhne do kapsy, byť symbolicky, těžko si pak budete připadat jako vážený host. A přitom právě o ten pocit jde – že jste vítán, že vám rádi poslouží, že vás neberou jen jako chodící peněženku.
Možná si řeknete, že mám jít jinam. A to taky udělám. Nejen kvůli nevráceným drobným, ale kvůli tomu přístupu.
Ergo kladívko slušnost a úcta k hostovi by měla být základem každé restaurace – bez ohledu na to, jestli mají funkční terminál nebo drobné v kase.
Závěrečný účet
Takže milí číšníci – dýško je dobrovolné. A když už vám opravdu chybí drobné, stačí slušně říct. Rád příště zaokrouhlím. Ale nechte mi na to svobodné rozhodnutí. Protože nejsem bankomat, ani dobrovolný sponzor špatného provozního plánování. Jsem jen člověk, co si chtěl dát oběd.
