Článek
Zpověď servírky
Milý hoste, pokud si myslíš, že dýško je jakási odměna navíc „když se ti zachce“, mám pro tebe jednu zprávu: nejsi ve středověké krčmě, kde sponzorský peníz házíš trubadúrovi za pěkný zpěv. Jsi v restauraci.
V místě, kde ti servírka neříká „panečku“ ze srandy, ale proto, že jí za to platí mizernou mzdu a že si ten zbytek – ten opravdu důležitý zbytek – musí vybojovat úsměvem, trpělivostí a někdy i pokorou vůči těm největším hulvátům.
Jsem servírka už patnáctým rokem. Mám za sebou víc směn než ty nedělních obědů u tchyně. A víš, co mě fakt rozčiluje?
Lidi, co mají na telefon za dvacet táců, přijedou v auťáku za milion, objednají si láhev prosecca a dvě kávičky – a nechají mi jako tuzér 17 korun. Nebo ještě hůř, udělají to teatrální gesto: „Slečno, to je dobrý.“ A přitom mi nechají dvě pětikoruny. Dvě!
Tak to ti řeknu na rovinu – kdo nemá aspoň na to, aby nechal dýško ve výši třiceti procent, ať radši zůstane doma a objedná si pizzu k televizi. Jasně, vím, že těmhle mým slovům bude někdo říkat arogance nebo rozmazlenost.
Ale víš co? Není to rozmazlenost, je to o úctě. A když si někdo myslí, že má právo hodinu otravovat, stěžovat si, že polévka je moc horká, steak málo krvavý a že ten mladej u vedlejšího stolu kouká na moji starou „moc nahlas“, ale nedá za celý ten zážitek ani deset korun navíc, pak se opravdu ptám: proč vůbec chodíš ven?
Dýško pro mě není jen bonus. Je to zpráva. Říkáš mi tím: „Všiml jsem si, že makáš. Že ses snažila. Že jsi běhala mezi stoly, zatímco jsi ještě řešila rozlitou colu od malého caparta a hysterii veganky, co jí přišli těstoviny s máslem.“
A právě ta zpráva mi večer pomáhá unaveně jít domů s pocitem, že to mělo smysl. Bez ní mám akorát namožená záda a pocit, že jsem pro někoho byla jen trochu inteligentnější stojan na tác.
A ano – třicet procent. Už slyším, jak se u toho kroutíte. Ale podívej se na ceny nájmů, na inflaci, na to, kolik z nás žije z minimální mzdy, a pak mi zkus říct, že dvacet korun z účtu za 600 je dost. Není. Je to almužna. A víš co? Já nemám na to, být vděčná za almužnu.
Závěrem
Takže příště, až půjdeš do restaurace, polož si jednoduchou otázku: „Mám na to být tady jako host, nebo patřím radši domů s rohlíkem a paštikou?“
Protože jestli nepočítáš s dýškem, nepočítáš s respektem. A pak si nezasloužíš ten servis, který ode mě čekáš.
Podepsáno:
Naštvaná servírka Pavla, samoživitelka s bolavýma nohama , volička STAČILO!
