Článek
„Choďte na prevenci!“ slyšíme ze všech stran. „Včasná prevence je důležitá! Může vám zachránit život!“
Přesně tak. Včasné odhalení nemoci je klíčem k úspěšné léčbě. A politici i lékaři to vědí. Proto se na nás valí doporučení, abychom nepodceňovali pravidelné kontroly a nečekali, až bude pozdě.
Jenže realita vypadá trochu jinak. Včera jsem se snažila objednat na mamograf. Počítala jsem s tím, že si nějaký ten měsíc počkám, ale když mi sestřička oznámila, že první volný termín je 8. ledna 2026, málem jsem spadla ze židle. Rok čekání? To už bych si mohla nechat udělat spíš památeční snímek než preventivní vyšetření.
A tak se ptám: Jakou hodnotu má prevence, když se k ní člověk nedostane včas? Opravdu si máme připadat zodpovědně, když se poctivě snažíme, ale zdravotní systém nám dává najevo, že na nás není kapacita? A co když někdo má v rodině rakovinu a potřebuje pravidelné kontroly častěji? Má doufat, že to těch pár let „nějak vydrží“?
Politici rádi mluví o tom, jak je prevence základ zdravotnictví. Jak se díky ní ušetří za drahou léčbu, jak je důležité učit lidi, aby dbali o své zdraví. Jenže k čemu je všechno tohle moralizování, když stát nedokáže zajistit, aby si člověk mohl preventivní vyšetření vůbec dovolit – a teď nemluvím o penězích, ale o dostupnosti.
Závěrem
Pak se nelze divit, že spousta lidí na prevenci rezignuje. Ne proto, že by nechtěli. Ale protože je to zkrátka prakticky nemožné.
A tak nám zbývá prevence domácí: dostatek pohybu, zdravé jídlo, vyhýbání se stresu – a hlavně hodně, ale opravdu hodně pevné nervy. Protože v tomto systému člověk občas potřebuje spíš zázrak než včasný termín.
---------------------------------
(na základě skutečné události)
