Článek
Ministerstvo spravedlnosti nejprve připravilo novelu trestního zákoníku a trestního řádu a následoval pozměňovací návrh poslanců (napříč politickým spektrem) Barbory Urbanové, Taťány Malé, Kláry Kocmanové, Michala Zuny, Marie Jílkové, Radima Fialy, Lucie Potůčkové, Jakuba Michálka, Martiny Ochodnické, Radka Vondráčka a Ivety Štefanové, viz blíže sněmovní tisk 861., zavádějící nový právní nástroj známý jako „dětský certifikát“
Jeho bohulibým cílem je chránit děti před osobami, které byly v minulosti pravomocně odsouzeny za závažné trestné činy jako znásilnění, pohlavní zneužití, vraždu či obchodování s lidmi.
Nezávislé na zahlazení
Tito lidé by měli být evidováni ve zvláštním registru, do něhož budou mít přístup instituce pracující s dětmi – například školy, školky nebo volnočasové organizace. Zásadním rysem návrhu je, že zápis do této evidence má být nezávislý na zahlazení odsouzení – tedy i lidé, kteří si trest již odpykali a dlouhá léta vedou bezúhonný život, by se v ní mohli ocitnout.
Mnozí právníci a další experti (včetně autora tohoto blogu) však zdvořile varují, že nástroj v navržené podobě může být v rozporu s principy spravedlnosti a právní jistoty.
Například vlivný pražský obhájce Petr Toman trefně upozorňuje, že certifikát může představovat „trest delší než doživotí“, a to především pro ty, kteří byli odsouzeni v mládí a od té doby se začlenili do společnosti. Podle něj by mohlo dojít k tomu, že lidé, kteří si svou chybu dávno odpykali, budou po letech konfrontováni s minulostí, kterou už právní systém oficiálně zahladil.
Retroaktivita - facka právnímu státu
Zvláště problematická je navrhovaná retroaktivita. Do evidence by měly být automaticky zařazeny osoby, které byly za vybrané trestné činy odsouzeny zpětně až dvacet let dozadu – tedy od roku 2005.
V praxi by tak stát zcela negoval institut zahlazení odsouzení, který má umožnit resocializaci a návrat do běžného života bez cejchu minulosti. Takové opatření by mohlo vést k trvalé profesní diskriminaci i v případech, kdy k nápravě došlo už dávno.
Zákonodárci se navíc neshodnou na tom, jak dlouho by měl zápis v evidenci trvat. Někteří poslanci prosazují doživotní zápis, jiní – například Marek Benda (ODS) – navrhují časově omezenou variantu, například na třicet let.
Podle Bendova pozměňovacího návrhu by stát měl zohlednit, že i pachatel závažného činu může projít vnitřní změnou, zvláště pokud k činu došlo v mladistvém věku.
Ochrana dětí před nebezpečnými osobami je bezesporu prioritou. Je však třeba, aby legislativa nezapomínala na druhou stranu rovnice – na právo jednotlivce na druhou šanci, pokud prokázal, že se změnil.
Zavedení evidence, která by natrvalo oživovala i dávno zahlazené tresty, přináší vážné otázky nejen právní, ale i morální.
Zda se podaří najít vyváženou podobu zákona, která ochrání děti a zároveň zachová principy právního státu, ukáže až další vývoj legislativního procesu.
Cesta do pekel je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.
