Článek
Říkejme mu třeba pan Oldřich, protože Oldřichové mají v sobě cosi lehce vzpurného už od knížete. Pan Oldřich vstoupil do Billy s jasným plánem: nakoupit rohlíky, šunku v akci a uplatnit svou věrnostní kartičku z Lidlu (nebo snad Albertu) .
Proč? Protože může. Protože celý život platil daně. Protože pravidla jsou od toho, aby se testovala.
Když mu mladá ukrajinská prodavačka jemně sdělila, že „tahle kartička tady bohužel nefunguje“, pan Oldřich pochopil, že nejde o technický problém, ale o střet civilizací.
Nastoupil vyšší level rebelství. Ten, který se odemyká po šedesátce a nevyžaduje už souhlas manželky.
Diskriminace, práva spotřebitele
„To je diskriminace!“ pronesl hlasem, jakým se dřív oznamovalo vyhlášení stanného práva. A protože každá správná rebelie potřebuje nepřítele, rozhodl se pan Oldřich situaci geopoliticky zjednodušit. Ukrajinskou prodavačku nazval zlou Ruskou. Možná proto, že mu to v tu chvíli přišlo kratší než „mladá paní, která zbytečně moc formálně dodržuje interní směrnice nadnárodního řetězce“.
Prodavačka nechápala. Fronta za panem Oldřichem ztuhla. Pokladna se změnila v improvizované fórum OSN, jen bez tlumočníků a s akčním máslem v pozadí.
Pan důchodce Oldřich měl pocit, že konečně bojuje za spravedlnost. Nebo alespoň za slevu na šunku. Bez cenzury a bez kompromisu!
Závěrem
Nakonec zaplatil. Bez slevy. Bez kartičky. Bez vítězství. Ale s pocitem, že se aspoň jednou postavil systému. Vycházel z Billy pomalu, vzpřímeně, jako muž, který sice nevyhrál bitvu, ale rozhodně znepříjemnil den několika lidem včetně sebe.
A já si říkal, že skutečné rebelství dnes už nespočívá v tom, že porušíte pravidla. Ale že se tváříte překvapeně, když nefungují.
