Článek
Rozhodnutí prezidenta republiky Petr Pavel podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu České republiky v zásadě respektuji. Prezident má na tento postup plné právo a jde o nástroj, který Ústava předpokládá pro řešení sporů mezi ústavními institucemi. Přesto si nemyslím, že je to krok správným směrem.
Demokratický systém nestojí pouze na právních normách, ale také na určité politické kultuře a schopnosti ústavních činitelů hledat kompromis. Pokud se každý významnější spor mezi nejvyššími představiteli státu začne řešit žalobou k Ústavnímu soudu, může to vést k oslabování přirozeného dialogu mezi institucemi. Ústavní soud by měl být až poslední instancí, nikoliv běžným arbitrem politických neshod.
Stačí připomenout nedávnou situaci, kdy prezident odmítal jmenovat kandidáta navrženého předsedou vlády. Tehdy se vedly rozsáhlé debaty o tom, zda hlava státu nepřekračuje své ústavní pravomoci. Přesto tehdejší premiér Andrej Babiš kompetenční žalobu nepodal. A to navzdory tomu, že řada ústavních právníků zastávala názor, že prezidentův postup není v souladu s Ústavou. Spor byl nakonec vyřešen politickou cestou.
Domnívám se, že podobný přístup by měl být preferován i dnes. Ne každou neshodu je nutné okamžitě přenášet před soudce. Politika je především uměním dohody.
Zároveň nesouhlasím s názorem, že neformální večeře či podobná diplomatická setkání představují pouze reprezentativní záležitost bez politického významu. Naopak. Každý, kdo někdy působil ve veřejné správě, diplomacii nebo politice, ví, že právě během neformálních jednání často vznikají dohody, které se následně promítají do oficiálních rozhodnutí. Mnohdy se při společné večeři vyřeší více než během několika hodin formálních jednání.
Právě proto považuji za logické, aby podobná jednání probíhala na vládní úrovni a aby delegace vystupovala jednotně. Pokud by se takových jednání účastnili současně představitelé, kteří zastávají odlišné postoje a vedou mezi sebou spor o kompetence, mohlo by to působit nejasně nejen vůči partnerům v zahraničí, ale i vůči české veřejnosti.
Není přitom nutné zpochybňovat dobré úmysly prezidenta. Jde spíše o otázku vhodnosti zvoleného postupu. Kompetenční žaloba může přinést právní odpověď, ale sama o sobě nenahradí vzájemnou komunikaci a politickou dohodu.
Závěrem
Ergo kladívko, v demokratickém právním státě by mělo být pravidlem, že ústavní instituce spolu nejprve jednají a hledají rozumný kompromis. Teprve tehdy, když všechny možnosti selžou, má nastoupit soudní řešení. Jinak hrozí, že se z výjimečného nástroje stane běžný prostředek politického boje, a to by nebylo dobře pro nikoho.
