Článek
„No, mluvím, když ostatní spí.“
Zamrká. To je ten moment, kdy psychiatr neví, jestli má sáhnout po prášcích, nebo po kafi.
„Přednáším správní právo na právnické fakultě,“ dodám suše.
Nastává ticho. Jen hodiny na zdi tikají, jako by odměřovaly, kolik vteřin potrvá, než pochopí hloubku mého zoufalství.
Ano, já, nadšený přednášející, každý týden vstupuji do sálu plného polštářových výrazů a přivřených víček. Začnu výklad o hierarchii norem a vidím, jak se studentům do očí vplíží mlha klidu. Ne že by si stěžovali — to vůbec. Jen se najednou roztáhnou po lavici, někteří si přisunou kapuci přes oči, jeden si loni dokonce přinesl spacák. Prý si plete správní řízení s řízeným odpočinkem.
A přesto mluvím dál. Ne snad z donucení. Správní právo mě totiž vzrušuje! Mám rád § 68 správního řádu víc než Netflix nebo kuchařské show pana Pohlreicha.
Ale to publikum… To je jako hrát jazz pro stádo ovcí. Uprostřed sóla na „odkladný účinek“ začne někdo tiše pochrapovat. Nezřídka já.
„Chrápete, pardon, chápete, pane doktore?“ pokračuji. „Já vlastně sám nevím, jestli přednáším, nebo hypnotizuji. Mám podezření, že se studenti po mé hodině budí mladší a bez stresu. Jeden se mi přiznal, že na mé výklady chodí místo meditace.“
Psychiatr si něco poznamená. Možná „iluze významnosti“. Možná „vědecký mučedník“.
„A co chcete, aby se změnilo?“ zeptá se mě nakonec.
Zamyslím se. Co bych chtěl? Živé publikum? Smích, slzy, otázky?
Ne. Já bych chtěl, aby jednou někdo při mé přednášce neusnul. Jen jednou. Aby se zvedla ruka, třeba i s dotazem typu: „Pane doktore, můžeme skončit dřív?“ Ale aspoň ruka!
„Chci… aby jednou někdo neřekl, že správní právo je uspávací prášek v řečnické podobě,“ šeptám do ticha ordinace.
A v tu chvíli psychiatr také přivře oči. A už, pro pět ran do čepice, také spí….
