Článek
Svět se neskládá - i když by bylo velmi pohodlné si to tak přestavovat - z hloupých velmocí, které můžou všechno, a chytrých malých národů, které nemůžou nic.
Rádi si svět kreslíme jednoduše. Ve zjednodušených mapách moci a morálky je vždy snadné se zorientovat: na jedné straně stojí „velmoci“, a tedy ti silní, hluční, domýšliví a často hloupí; na straně druhé „malé národy“, v nichž se údajně skrývá moudrost, rozum, mravní cit a jakási civilizační čistota.
Jenže svět, jak nám připomíná historie i každodenní zkušenost, se těmto romantickým představám neklání. Svět se neskládá z hloupých velmocí a chytrých malých národů — a kdo tomu věří, propadá iluzi, která mu sice dodává sebeúctu, ale bere mu odpovědnost.
Pohodlí tohoto rozdělení je pochopitelné. Malý národ, který se cítí být obklopen mocnými, si hledá morální kompenzaci za svou bezmoc. Vytváří si obraz sebe sama jako nositele „lepší civilizace“, která možná nemá tanky a letadla, ale zato má duši. Jenže tato útěšná legenda o „mravní převaze malých“ se stává narcistní pastí. Zbavuje nás nutnosti přemýšlet o tom, jaké struktury moci, zájmů a kompromisů skutečně utvářejí náš svět. Dělá z politiky moralistní divadlo, v němž se role rozdávají předem: velmoci jsou špatné, malé státy dobré — a tím je vyřešeno vše.
Skutečný svět je ovšem nesrovnatelně složitější. Velmoci, jakkoli agresivní, nejsou monolity hlouposti či zla. Jsou to civilizační organismy, složené z nespočtu proudů, zájmů, intelektuálních i morálních napětí. A stejně tak malé státy nejsou žádnými ostrůvky čistoty. I v nich působí korupce, populismus, tupá ideologie a malá ochota přiznat si spoluzodpovědnost za globální dění. Když český nebo slovenský politik s pýchou hlásí, že „malý národ nemůže nic ovlivnit“, ve skutečnosti tím jen ospravedlňuje vlastní pohodlnost a intelektuální lenost. Být malý neznamená být bezmocný — ale znamená to, že je třeba hledat jiné formy moci, než jsou ty, které měří počet zbraní nebo rozlohu území.
Tato romantická dichotomie mezi „hloupými velmocemi“ a „moudrými malými“ navíc vede k infantilnímu vidění světa. Místo porozumění systému, v němž jsme všichni propojeni, si vytváříme morální pohádku, v níž si můžeme udržet iluzi, že za vše mohou „ti velcí“. Jenže ani malý národ není nevinný: je součástí řetězců ekonomických, kulturních i ekologických závislostí, které společně formují dnešní planetární civilizaci. Vina i odpovědnost se nedají lokalizovat, jsou rozptýlené — a právě tato rozptýlenost je možná největším morálním problémem současnosti.
Malé národy často rády mluví o „národní hrdosti“, ale zapomínají, že hrdost bez kritické reflexe je jen další forma provincialismu. V duchu staré habsburské ironie bychom mohli říct, že malý národ, který se utěšuje svou „moudrostí“, bývá stejně směšný jako velmoc, která se opájí svou „velikostí“. Oba se klaní mýtu, nikoli skutečnosti. Skutečná moudrost by měla spočívat právě v tom, že odmítneme pohodlné zkratky a budeme ochotni vidět svět jako celek naplněný rozpory, v němž nejsou žádní čistí andělé ani výluční viníci.
Závěrem
Svět se tedy opravdu neskládá z hloupých velmocí a chytrých malých národů. Skládá se z lidí — z jejich strachů, zájmů, nadějí i omylů.
Až když tuto jednoduchou pravdu přijmeme, možná konečně pochopíme, že etika a rozum nejsou výsadou velikosti ani malosti, ale odvahy dívat se na věci bez mýtů, jakkoli pohodlné by byly.
(autorský názorový článek)
