Článek
V době, kdy se soudní aktivismus stal téměř módním fenoménem a kdy se některé soudy v Evropě i zámoří rády pouštějí na pole, která jim nenáleží, působí verdikt českého Ústavního soudu jako osvěžující návrat k rozumu. Senátoři, kteří žádali zrušení dvou příloh úhradové vyhlášky ve zdravotnictví, sice jistě jednali s dobrými úmysly, ale jejich návrh v sobě skrýval zásadní nepochopení role soudní moci. Ústavní soud jim to připomněl způsobem klidným, právně čistým a bez přebytečných emocí.
Podstatou sporu bylo, že podle senátorů vyhláška diskriminuje regionální poskytovatele zdravotní péče. Ti prý dostávají za stejné výkony méně peněz než velká specializovaná centra.
Takové tvrzení možná působí spravedlivě – regiony bývají podfinancované, menší nemocnice zápasí s odlivem personálu a zátěží. Jenže z ústavně-právního hlediska to zkrátka nestačí.
Ústavní soud správně zdůraznil, že rozhodování o tom, jak bude stát rozdělovat prostředky ve zdravotnictví, je primárně otázkou politické odpovědnosti vlády, nikoli ústavní interpretace.
Jinými slovy: není úkolem soudů nahrazovat ministerstva, psát nové vyhlášky či rozhodovat, komu připadne kolik z veřejného rozpočtu. To jsou politická rozhodnutí, za která nesou odpovědnost volení představitelé, ne soudci s doživotním mandátem. A právě tento princip – zdrženlivost soudní moci vůči exekutivě – je jedním z pilířů právního státu.
Ústavní soud v odůvodnění zdůraznil, že jeho úkolem není hodnotit účelnost nebo vhodnost zvoleného řešení, ale pouze jeho soulad s ústavním pořádkem. Tak prosté, a přesto tak důležité. Nebezpečí „přepjatého formalismu“ se dnes často zmiňuje, ale stejně nebezpečný je i opačný extrém – přepjatý aktivismus, kdy se soudy staví do role politických arbitrů.
Zvláště ve zdravotnictví, které je mimořádně složitým a finančně náročným systémem, je iluzorní myslet si, že soud může „spravedlivě“ rozhodnout, jak rozdělit prostředky mezi regiony a velká centra. To je oblast kompromisů, odborných analýz a politických priorit – tedy přesně to, co má být projednáváno ve Sněmovně a na vládě, ne v Brně na Joštově.
ÚS jako náhrada parlamentu?
Ústavní soud tímto verdiktem připomněl, že ústavní soudnictví není a nesmí být náhradou parlamentní politiky ani ochranou před každou nespravedlností, kterou život přináší. Jeho úlohou je chránit ústavnost, ne napravovat všechno, co se někomu nelíbí.
Mám za to, že citované „brněnské“ rozhodnutí si zaslouží uznání. Ne snad proto, že by problém regionální nerovnosti ve zdravotnictví nebyl reálný – ten existuje a stát by se jím měl zabývat. Ale protože soud zůstal věrný svému poslání. Nepodlehl pokušení stát se tvůrcem politiky a zachoval rozumnou míru soudní zdrženlivosti.
Možná to není verdikt, který by sklidil potlesk na náměstích. Ale je to judikát, který chrání samotný princip dělby moci.
A v časech, kdy se hranice mezi právem a politikou tak snadno rozmazávají, je to vlastně ta nejlepší zpráva, jakou mohl Ústavní soud vydat.
(modifikovaně psáno pro deník Právo)
