Článek
Franta, 75letý senior s roky životních zkušeností a zdravým sebevědomím, zašel jako obvykle do svého oblíbeného supermarketu.
Tentokrát ho u pokladny však čekalo něco nečekaného. Pokladní, relativně mladá, nesympatická a s výrazem, který jako by říkal, že jí celý svět leží u nohou, ho znechutila už na první pohled.
Bez zájmu a i bez sebemenšího úsměvu mu mechanicky házela zboží přes čtečku, jako by Franta byl jen další anonymní figurka, kterou musí přetrpět do konce směny. Na otázku ohledně ceny výrobku jen otráveně odsekla a vůbec se na něj neobtěžovala podívat.
A to byla chyba.
Franta je sice starý, ale rozhodně ne bezradný. S úsměvem, který si nechává pro ty nejvypjatější situace, kdy je třeba udržet pevné nervy, se opřel o pokladní pult, naklonil se k pokladní a tiše, ale jasně řekl: „Slečno, dejte si tu bradičku trochu níž. Není vám vidět do očí.“
Pokladní ztuhla. Najednou nevěděla, co říct. Její obvyklá arogance, kterou si udržovala na vysoké úrovni po celou směnu, jako by zmizela.
Měla najednou pocit, že se dívá na někoho, kdo si nenechá nic líbit. Franta jen stál s lehkým úsměvem a sledoval, jak pokladní poprvé za celý den ztrácí svou jistotu.
„Podívejte,“ pokračoval Franta v klidu, „já chápu, že vaše práce není lehká. Ale trocha slušnosti ještě nikoho nezabila. Zákazník není váš nepřítel. A pokud vás to tady nebaví, možná by bylo lepší najít si něco jiného. Ale jestli tady chcete zůstat, doporučuji trochu upravit přístup.“
Pokladní zrudla, nejspíš proto, že nikdy nečekala, že by ji někdo, natož starý pán, mohl takhle zpražit. Franta na ni dál hleděl s klidem a nakonec dodal: „A nezapomeňte, slečno, úsměv nic nestojí. A navíc… když se na lidi usmějete, možná vám to ten den zpříjemní.“
Pokladní už mlčela a rychle dokončila skenování zboží.
Franta zaplatil, popadl svůj nákup a s lehkým krokem odkráčel. Někdo by si řekl, že po takovém střetu bude mít zkažený den. Ale Franta ne. On totiž věděl, že si nenechá od nikoho zkazit náladu, natož od pokladní, která si myslí, že arogancí přehluší lidskou slušnost.
Když Franta odcházel z obchodu, v duchu se smál.
Ve svých krásných 75 letech mu už bylo úplně jedno, co si kdo myslí, a naučil se říkat věci přesně tak, jak je cítí.
