Článek
Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jenže moje babička rozhodně není pes. A jestli něco dokázala za svých pětasedmdesát let, pak to, že nikdy nebyla příliš stará na to, aby začala, nebo - jak se ukázalo - skončila s něčím neobvyklým.
Po čtyřiceti letech věrného vztahu s cigaretami a pěti letech podivného románku s ukulele se jednoho dne rozhodla, že s obojím sekne.
Tak prostě. Jako když zametete drobky ze stolu nebo když poslanec čerpá luxusní cestovní náhrady. „Už mě to nebaví,“ oznámila lakonicky a zahodila obojí do koše, kde ukulele vzápětí zaujalo hrdou pozici vedle balíčku cigaret.
Rodina byla v šoku. Tedy alespoň ta část, která se během posledních pěti let snažila předstírat, že noční koncerty hawajských melodií v babiččině podání jsou příjemnou kulisou k životu. (Nebyla.)
Hlavně děda, kterého babiččino hudební nadšení kdysi přimělo přemístit se na spaní do vedlejšího pokoje.
„A proč najednou?“ ptali jsme se, zatímco jsme se v duchu děsili možnosti, že by se mohla rozhodnout začít třeba s bicí soupravou.
„Jednoduché,“ pokrčila rameny. „Dočetla jsem se, že kouření škodí zdraví.“
Nastalo ticho. „Po čtyřiceti letech?“ odvážil se někdo nadhodit.
„Líp pozdě než nikdy,“ odvětila babička s neochvějnou jistotou.
„A to ukulele?“
„Sousedi mi poslali anonymní děkovný dopis,“ přiznala s mírným pobavením.
A tak skončila jedna éra. Babička si pořídila mentolové bonbóny místo cigaret a naučila se luštit sudoku místo ukulele.
Děda se mohl konečně vrátit do ložnice.
A my všichni jsme zjistili, že ticho je ta nejkrásnější hudba na světě.
Pozor to ještě není konec
Jenže radost netrvala dlouho. Po pár týdnech babička ohlásila, že se nudí, a začala uvažovat o novém koníčku. „Možná by mi slušela harmonika,“ prohlásila a významně se podívala na rodinu. Děda zbledl, jako Stanjura, kdyby měl přidat konečně pořádné peníze důchodcům.
Sousedi za zdí zatajili dech. A my ostatní jsme si v duchu přáli, aby se k tomu ukulele možná přece jen vrátila.
