Článek
Zásadní témata, o kterých se skoro nemluví, aby diskutér nebyl označen perfidně za extremistu, populistu, proruského agenta nebo aspoň za totálního hlupáka. Jedním z nich je existence Senátu.
Stačí říci či napsat větu „možná Senát nepotřebujeme“ a atmosféra nebývale zhoustne. Jako by někdo právě navrhl zrušit demokracii, obnovit monarchii či komunismus a Karla Havlíčka Borovského, Tomáše Zdechovského nebo Václava Havla poslat na nucené práce do Moskvy.
Přitom otázka je naprosto legitimní: Potřebuje dnes Česká republika dvoukomorový parlament?
Jako právník a akademik se přiznávám, že jsem měl dlouho z této otázky trochu ostych. Člověk přece nechce být zařazen mezi „ty druhé“. Mezi ty, kteří nerozumějí ústavnímu právu a neváží si demokratických institucí. Jenže přesně tady podle mého názoru začíná podstatný problém.
Schopnost svobodně diskutovat
Senát vznikl v roce 1996. Za tu dobu jsme získali téměř třicet let zkušeností. To už není krátká zkušební doba. Přesto jsem dosud nezaznamenal hlubší celospolečenskou, srozumitelnou a pokud možno nezávislou bilanci, která by nám řekla: kolik korun jsme za Senát od roku 1996 zaplatili a co jsme za ně dostali?
Nemyslím pouze platy senátorů. Myslím celý účet: provoz, zaměstnance, administrativu, budovy, služby, školení, expertízy, zahraniční cesty a všechny další náklady. Na druhé straně by měla stát čísla ukazující přínosy. Kolik zákonů Senát zásadně zlepšil? Kolika legislativním excesům zabránil?
A naopak: kolik zákonů se kvůli němu přijímalo zbytečně déle, přestože jejich obsah byl nakonec stejný?
Hospodárnost a efektivita nejsou snad sprostá slova
To určitě není útok na Senát. To je běžná kontrola hospodárnosti veřejné instituce. Kdybychom stejnou otázku položili u jakéhokoli úřadu, státního fondu nebo veřejné organizace, anebo počtu obcí či krajů, nikdo by nás snad nepovažoval za nepřítele demokracie. Proč tedy právě zde? V čem je Senát tak „jedinečný“?
Obhájci Senátu samozřejmě mají silný argument. Horní komora může být brzdou příliš sebevědomé Poslanecké sněmovny. Může (trochu pomoci) opravit špatně napsaný zákon. Může představovat určitou pojistku proti momentální většině. To všechno je jistě pravda.
Jenže brzda je dobrá věc především tehdy, když automobil jede příliš rychle. Pokud budeme brzdit pořád, daleko nedojedeme. A právě rychlost rozhodování je dnes čím dál důležitější. Stát řeší či bude brzy řešit zásadně svou bezpečnost, energetiku, digitalizaci, umělou inteligenci, migraci, stárnutí obyvatelstva, důchodovou reformu i veřejné finance. Svět se mění rychleji než parlamentní procedury. Můžeme samozřejmě říci: demokracie musí být pomalá, protože pomalost chrání před chybami.
Jenže potom musíme dodat druhou polovinu věty: pomalost také leckdy způsobuje chyby. Nebo také celou cestu z Prahy za babičkou na venkov do Brna máte zataženou ruční brzdu?
Jednokomorový parlament není anomálie
A ještě něco. Dvoukomorový parlament není žádným demokratickým nepřekročitelným přikázáním. Jednokomorový parlament mají například Slovensko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Portugalsko, Řecko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta či Nový Zéland.
Jsou snad tyto země méně demokratické? Těžko.
Ostatně i Evropská unie funguje bez druhé komory Evropského parlamentu. Žádný Evropský Senát pro vysloužilé (pardon zkušené) politiky zatím také nemáme.
Evropská konstrukce je pochopitelně jiná než česká, ale rozhodně z ní neplyne, že demokracie bez Senátu je nějaká demokracie druhé kategorie.
A teď přichází největší český paradox.
Senát se často označuje za pojistku demokracie. Jenže nejlepší pojistkou demokracie je podle mého názoru možnost otevřeně diskutovat i o samotné pojistce. Nemusíme Senát zítra rušit. Nemusíme měnit Ústavu. Nemusíme dokonce ani dojít k závěru, že je zbytečný. Stačilo by začít se důsledněji ptát.
Kolik nás za třicet let stál? Co nám přinesl? Co nám ušetřil? Co opravil? Kolik toho, pro pět ran do Valdštejnského paláce, zbytečně zdržel?
A především: přinesl české demokracii více užitku, než kolik nás stojí?
To jsou normální otázky. Nikoliv extremistické. Nikoliv populistické.
A jestli na ně politici umí dobře odpovědět, tím lépe. Pak bude jeho existence ještě legitimnější než dnes.
Avšak pokud se namísto odpovědí dozvíme pouze, že „Senát je přece pojistka demokracie“, měli bychom zpozornět. To totiž není argument. To je prázdný slogan. A demokracie, která se bojí auditu vlastních institucí, se může jednoho dne divit, proč jí občané přestali věřit.
Takže ano, možná Senát potřebujeme. Ale pojďme si to konečně seriózně a důsledně ověřit. V opačném případě z něj v jinak ateistickém Česku děláme českou posvátnou krávu.
(psáno modifikovaně pro LN)
