Článek
Vždyť co může být složitého na tom, připravit si obyčejné špagety s klobásou? Celý profesní život jsem vykládal správní (ne)řád, psal rádoby odborné články a vedl semináře. Opravdu bych měl podlehnout několika nudlím?
Na rozdíl od soudního či správního spisu však kuchařka neobsahuje ustanovení o opravných prostředcích.
Začátek vypadal slibně. Voda se vařila, sůl byla přidána ve správném okamžiku a špagety poslušně mizely v hrnci. Dokonce jsem si říkal, že kolem vaření panuje zbytečně mnoho pověr. Člověk přece nemusí být šéfkuchař, aby si uvařil oběd.
Pak přišla klobása. Krásná, čerstvá, voňavá. Na pánvi syčela přesně tak, jak si člověk představuje v televizních pořadech o božském či alespoň křesťanském vaření na TV NOE.
A potom na pánev přišel česnek. Nenápadný, nevinný, téměř andělský.
Hodil jsem ho na pánev hned na začátku. Vždyť česnek je zdravý. Čím déle se bude smažit, tím zdravější asi bude, usoudil jsem s logikou, která by u soudu neobstála ani pět minut.
Česnek zlátnul. Pak hnědnul. Pak jsem si řekl, že hnědá je vlastně také pěkná barva.
Po promíchání se špagetami vzniklo jídlo, které vypadalo překvapivě dobře. Naservíroval jsem si plnou porci, usedl ke stolu a s pocitem vítěze ochutnal první sousto.
Hořké. Neskutečně hořké, navíc v tom dnešním horku, za které prý může hejtman Grolich, za minulých jihomoravských hejtmanů zde takové horko nikdy nebylo.
Druhé sousto bylo ještě hořčí. Když napíšu žel byl hořký jako pelyněk, tak se nepřiblžím ani na tisícinu hodnoty jak hořký, ten fujtajbl vlastně byl .
Třetí už bylo jen potvrzením právní zásady, že důkazy se nemají zbytečně opakovat.
Začal jsem hledat viníka. Nebyla to klobása? Nebyl starý olej? Nebyla špatně umytá pánev? V hlavě jsem vedl vyšetřování hodné kriminalistů z východoněmeckého seriálu.
Teprve později jsem zjistil prostou pravdu: pachatelem byl připálený česnek.
Ten nenápadný bílý společník, který během několika desítek sekund proměnil nadějný oběd v gastronomické peklo se vším všudy.
Po krátkém zamyšlení jsem učinil jediné rozumné rozhodnutí. Celý obsah pánve putoval do koše. Někdy je totiž lepší uznat porážku, než statečně bojovat s něčím, co se už zachránit nedá.
Citovanou zásadu ostatně zná nejen každý dobrý kuchař, ale i každý rozumný právník.
Nasedl jsem do auta a zamířil do restaurace U Čápa v Brně. Tam mi během několika minut přinesli oběd, který měl jednu obrovskou výhodu. Nebyl hořký. Jelikož jsem tam byl autem, tak jsem si ani nedal hořké plzeňské pivko.
Když se manželka večer vrátila z výletu s několika vnučkami (většina byla tuším naše) a zeptala se, co jsem měl k obědu, odpověděl jsem po pravdě:
„Dnes jsem získal další životní zkušenost.“
Méně zkušený fejetonista by možná skončil vzletnými slovy - Od té doby už vím, že správní právo je proti smažení česneku překvapivě jednoduchá disciplína. Nicméně k takovému lacinému konci se já nesnížím, já nejsem za zelena utržený.
Další hořký příběh zde:
