Článek
Každý rok se tisíce rodičů v České republice potýkají s problémem, který se stává stále palčivějším – jejich tříleté a čtyřleté děti se nedostanou do mateřských škol. Podle dostupných údajů aktuálně chybí místo pro přibližně čtyřicet tisíc českých a moravských dětí.
Naproti tomu pětileté děti v ČR musejí být mateřskými školami přijaty povinně, protože jim byla stanovená předškolní docházka. Citovaný rozpor vyvolává otázky o schopnosti politiků efektivně plánovat a řešit dlouhodobé potřeby rodin s malými dětmi.
Nečekané, nebo dlouhodobě ignorované?
Problém s nedostatkem kapacit v mateřských školách rozhodně není nový. Již několik let se ukazuje, že ve větších městech, jako je Praha, Brno nebo Plzeň, poptávka značně převyšuje nabídku. Současná situace tak působí spíše jako důsledek dlouhodobě ignorovaného problému než jako něco nečekaného.
Mnoho našich obcí a měst se pokoušelo na tento trend reagovat, avšak jejich možnosti jsou omezené – stavba nových budov trvá roky a financování je komplikované. Stát přitom situaci neulehčuje, protože namísto dlouhodobé strategie v oblasti předškolního vzdělávání přišel pouze se zásadou, že pětileté děti musejí mít místo garantované. To však situaci mladších ročníků jenom zhoršilo.
Podpora rodin – jen na papíře?
Na politické úrovni se často mluví o podpoře rodin a prorodinné politice, ale skutečnost je jiná. Pokud se tříleté nebo čtyřleté dítě nedostane do školky, znamená to pro rodiče problém, zejména pokud chtěli nastoupit zpět do zaměstnání. Dětské skupiny a jiné alternativy jsou sice možné, ale často dražší než běžné školky, a ne všude dostupné.
Rodiče se tak dostávají do pasti. Na jednu stranu jim společnost říká, aby se vrátili do práce a přispěli k ekonomice, na druhou stranu jim nedokáže zajistit fungující systém předškolního vzdělávání. Tento rozpor způsobuje nejen finanční tlak na rodiny, ale také zvyšuje stres a nejistotu.
Jaké je řešení?
Dlouhodobě by mělo být prioritou zvýšení kapacity mateřských škol, a to nejen v městských oblastech, ale i v menších obcích. To znamená nejen více financí do infrastruktury, ale také jednodušší pravidla pro zřizování nových mateřských škol a podporu alternativ, jako jsou dětské skupiny.
Důležité je také větší zapojení soukromého sektoru a flexibilita v pracovních úvazcích, která by umožnila rodičům lépe sladit práci s rodinným životem. Konečně by bylo vhodné zaměřit se na celkovou reformu předškolního vzdělávání, aby se podobné krize neopakovaly každých několik let.
Politici a političky by se měli přestat zaměřovat jen na povinnou docházku pětiletých a měli by začít už konečně myslet na všechny děti a jejich rodiče. Protože jinak se situace bude jen zhoršovat a další generace budou stále dokola čelit stejným problémům.
