Článek
Právo rozumět tomu, co se v trestním řízení děje, patří k elementárním pilířům spravedlivého procesu. Trestní řízení není pouhou formální výměnou dokumentů, ale zásadním zásahem do základních práv jednotlivce. Pokud osoba nerozumí jazyku, v němž je řízení vedeno, nebo mu rozumí jen omezeně, hrozí, že se z účastníka řízení stane pouhý pasivní objekt. Právě proto český právní řád garantuje právo na tlumočníka – a současně jasně stanoví, kdo nese s tím spojené náklady.
Základní východisko je jednoduché: náklady na tlumočníka v trestním řízení hradí stát. Toto pravidlo vyplývá z trestního řádu, zejména z § 2 odst. 14 a § 28, a je opřeno o ústavní pořádek. Listina základních práv a svobod v čl. 37 odst. 4 výslovně stanoví, že kdo neovládá jazyk, v němž se řízení vede, má právo na tlumočníka. Stejný požadavek plyne i z čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a z práva Evropské unie, konkrétně ze směrnice 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení.
Tlumočník musí být přibrán vždy, pokud obviněný, obžalovaný, svědek nebo poškozený neovládá český jazyk natolik, aby byl schopen plně chápat význam procesních úkonů a účinně uplatňovat svá práva. Nerozhoduje přitom státní příslušnost ani majetkové poměry dotčené osoby. Právo na tlumočníka není sociální výhodou, ale procesní garancí, bez níž by řízení nemohlo být považováno za spravedlivé.
V praxi hradí náklady na tlumočníka ten orgán, který řízení vede. V přípravném řízení jde typicky o Policii České republiky, případně státní zastupitelství, v soudní fázi pak o soud. Tlumočníkovi je vyplacena odměna a náhrada hotových výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího postavení znalců a tlumočníků. Účastník řízení tyto náklady nehradí a ani k tomu nemůže být zavázán.
Zvláštní důraz je třeba klást na skutečnost, že náklady na tlumočení nelze přenést na obviněného ani v případě, že je pravomocně odsouzen. Toto pravidlo je potvrzeno jak judikaturou, tak právem Evropské unie.
Smyslem je zabránit tomu, aby se osoba ze strachu z finančních důsledků vzdala tlumočníka a tím i možnosti účinné obhajoby.
Výjimku představují pouze situace, kdy si osoba nad rámec zákonného nároku sama zvolí vlastního tlumočníka, aniž by šlo o tlumočníka přibraného orgány činnými v trestním řízení. Takový postup je však spíše výjimečný a nemá vliv na povinnost státu zajistit a uhradit tlumočení v zákonem stanoveném rozsahu.
Úhrada nákladů na tlumočníka tak není otázkou benevolence státu, ale projevem respektu k základním procesním právům. Bez skutečného porozumění řízení by trestní proces ztrácel legitimitu a spravedlnost by se stala pouhou iluzí.
Prameny:
vyhláška č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti
vyhláška č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního
překladatele
Mezinárodní prameny
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.).
www.zakonyprolidi.cz
Listina základních práv a svobod, čl. 37 odst. 4
In: Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
(Zakotvuje základní právo na tlumočníka v řízení před soudy a jinými orgány.)
FILIPOVÁ, J. Řízení ve věcech cizinců a právo na spravedlivý proces. In Dny práva 2011 – Days of Law 2011, PF MU, Brno
Tikal, F.: Překlady a tlumočení v trestním řízení: může si obhájce stěžovat na kvalitu překladu? Právní prostor, 2021
