Článek
Zjistil jsem jednu zvláštní věc. Bohatý chlap klidně vezme za ženu servírku z nádražní hospody, kadeřnici z Horní Dolní.
Anebo učitelku češtiny, co žije v pronajaté garsonce a má v lednici jenom hořčici a vajíčka. A nevadí mu to. Nepřipadá si, že by klesal o společenskou třídu níž, že by se „ponižoval“. Prostě když se mu líbí, tak si ji vezme. Tečka.
Jenže opačně?
To už je jiná písnička . Bohatá paní doktorka práv, majitelka kosmetického impéria nebo dáma, co má na účtě víc nul než jsem kdy viděl na složence za plyn, se málokdy zahledí do kluka, který bydlí v podnájmu s dalšími dvěma kamarády a jezdí do práce starou Fabií, co už pamatuje časy, kdy byla Nokia 3310 královnou mobilů.
„Pod mou úroveň,“ řekne, a ještě přihodí celou přehlídku klišé o tom, že chlap má být „machr a král“ a že přece nemůže ona živit jeho.
Tak si říkám – kdo je tu vlastně na prachy?
Muž, který klidně přijme partnerku bez koruny v kapse, nebo žena, která má problém, když muž nevlastní aspoň chalupu, tři auta a účet ve švýcarské bance?
Někdy mám pocit, že mužské peníze jsou jako vítr: rozfoukají se, ale ještě přitom stačí ohřát i okolí. Kdežto ženské peníze bývají jako helvétský trezor: bezpečně uzamčené, a nedej bože, aby se k nim chtěl někdo přiblížit bez patřičného klíče.
Samozřejmě, čest výjimkám! Ale ten vzorec se vynořuje pořád dokola. Chlap s balíkem si může dovolit „lásku pro lásku“. Bohatá žena se tváří, že láska bez kontokorentu je něco jako kafe bez kofeinu – prostě to nemá šťávu.
Závěrem
Sečteno a podtrženo: Lakomý není ten, kdo vydělává, ale ten, kdo si hlídá, aby náhodou nedal ani kousek. Tak mi vychází, že ten slavný stereotyp o mužích „na blondýny a prachy“ je možná o dost slabší, než realita o ženách, které prachy mají – a radši si za ně koupí samotu než chudšího partnera.
Tak kdo je tu vlastně materialista? A kdo tu opravdu „jede po prachách“? No, dámy, zkuste si sáhnout do svědomí. A pánové, raději se nechte pozvat aspoň na kafe.
Howgh!
