Článek
Jihlava, krajské městečko ležící na hranici Moravy a Čech má své kouzlo. A nejen díky kostelům, pivu, hokeji a poněkud zmatečným dopravním uzávěrám.
Na Masarykově náměstí, mezi lavičkami, Priorem a kavárničkami, seděla seniorka Libuše. 72letá žena plná života, která už viděla mnohé.
Když totiž prožijete normalizaci, sametovou euforii i nekonečné fronty na banány a zubaře, máloco vás dokáže překvapit. Ale i tak ji překvapil letní outfit několika náctiletých dívek, který by si možná i Agátka Hanychová rozmyslela.
Paní Libuška se zvedla, narovnala záda a s odvahou generálky, která kdysi četla Květy místo Instagramu, jim pronesla:
„Děvčátka, chovejte se tak, abyste nemusely hned chovat.“
Moudrost, která by klidně mohla být citována v čítankách. Tedy pokud by ještě někdo četl čítanky. Ale rozverná, energeťáky posilněná mládež se jen zasmála.
Smích byl trochu posměšný, trochu výsměšný – jako když vám ministr Rakušan řekne řekne, že o Dozimetru slyší poprvé. Jen těmi oči tolik dorostenci nekulili.
A tak tu máme generační střet. Sedmdesátidvouletá žena s batohem plným zkušeností a před sebou několik dívek, jejichž hlavním životním dilematem je, zda si na selfíčko nasadit kočičí ouška, nebo jednorožčí filtr.
Kdo má pravdu?
Seniorka, která pamatuje, že minisukně byla kdysi revolucí, ne povinností? Nebo dívky, které si své „já“ definují spíš výřezem topu než básničkou v deníčku?
Možná pravdu nemá nikdo. Anebo ji mají obě strany. Seniorka proto, že chtěla říct něco o důstojnosti a úctě k sobě. Dívky proto, že chtějí být samy sebou – i když to „sebe“ je zatím hlavně břicho nad bokovkami.
Kdyby byl svět spravedlivý, obě strany by se setkaly někde uprostřed. Seniorka by uznala, že kus holého ramene ještě není konec civilizace. A děvčata by pochopila, že trocha elegance neuškodí – a že život není jen TikTok, ale taky trapné pondělky, účtenky a první vrásky.
Ale svět není spravedlivý. A tak si zůstaneme u toho, že na jihlavském náměstí se setkaly dva světy. Jeden svět, který ví, že čas běží, a druhý, který si myslí, že je nesmrtelný.
A možná jednou, až těm děvčatům bude sedmdesát dva, zvednou se na lavičce, narovnají záda – a napomenou jiné „děvčátka“.
A ty se jim vysmějí úplně stejně.
Panta rhei.
