Článek
Komunisté kdysi věděli přesně, co si máme myslet o Janu Husovi a Janu Žižkovi.
Hus byl bojovníkem za pravdu, ovšem takovou, jakou určila strana. Žižka, neporazitelný vůdce, by nejspíš zíral, jaký kult z něj udělali. Dnes máme svobodu, ale plukovník Otakar Foltýn, vládní koordinátor strategické komunikace, se rozhodl, že potřebujeme trochu „pomoci“ i s Janem Palachem.
Manuál pro poslance o tom, jak správně mluvit o výročí Palachova sebeupálení, vzbudil očekávané reakce. Doporučení, jak si upravit tón a obsah, působí stejně absurdně, jako kdyby Hus dostal od krále Zikmunda písemný pokyn, jak má mluvit při obhajobě svých kázání.
Palach nebyl hrdina z manuálu, jeho čin nebyl sepsán v tabulkách. Nebyl uhlazený ani snadno interpretovatelný, a právě proto měl sílu.
Jenže když z něj strategická komunikace udělá sterilní příběh, co se vejde do 280 znaků na Twitter, ztratí všechno, co symbolizuje.
Plukovník Foltýn a jeho tým se zřejmě bojí, že svobodná interpretace Palachova odkazu by mohla být moc „divoká“.
Ale co jiného byla Palachova oběť než divoký, zoufalý výkřik?
Jestli na něj chceme důstojně vzpomínat, nepotřebujeme manuál.
Stačí ticho, úcta a svoboda. To by snad pochopil i Hus.
Snad to jednou pochopí i úplně zbytečný plukovník Otakar Foltýn, mistr nekomunikace.
Může nám někdo vysvětlit proč ho někdo ustanovil vrchním vládním komunikačním stratégem. Chlapa, který nezvládá základní PR dovednosti?
Jak říká skoro sedmdesátiletý soused, kterého nemožno vinit z nedostatku životních zkušeností a moudrosti:
„Jmenování Otakara Foltýna do čele vládní strategické komunikace je stejně strategické jako ustanovit Pepíčka Zímu do čela organizačního výboru trashmetalového festivalu!“
