Článek
Poslyšte, milí čtenáři a čtenářky, historku, která se opravdu stala.
A kdyby se nestala, musela by se stát, protože Brno by bez takových historek snad ani nebylo (staro)Brnem.
Po vzoru bývalého republikána Vltavy – pardon, Votavy – jsem se rozhodl, že začnu žít zdravě. Ano, zdravě!
Denně nachodím 25 kilometrů, nejlépe v noci (abych nerušil běžný denní provoz statutárního města) a vypiji 25 litrů vody, ovšem nikoli studené, protože studená voda prý stárne cévy.
Tímto programem se hodlám dožít nejméně tak dlouho, dokud se církev konečně nevyjádří, jak to vlastně je s tím životem po smrti — vulgo „posmrtnákem“.
Tak jsem se dnes vydal na noční zdravotní procházku po Brně. Cítil jsem se nadmíru svěže, až do chvíle, kdy mě na Veveří přemohla neodolatelná žízeň. Voda sice zdraví prospívá, ale ne vždy potěší duši. A tak jsem, čistě terapeuticky, zabloudil do známé brněnské instituce zvané Pivo a syn.
A teď se podržte! Na parapetu této vyhlášené plzeňské pevnosti, kde se točí zlatý mok tak čerstvý, že by se za něj nemusela stydět ani samotná Plzeň, tam – přímo tam! – stála plechovka od piva Starobrno.
Ano, slyšíte správně. Starobrno! V Pivu a synu!
To bylo něco, jako kdyby do pekla z pohádky S čerty nejsou žerty spadlo pírko z andělova křídla. Nebo jako kdyby do katedrály sv. Petra a Pavla někdo přinesl párek v rohlíku z Tesca.
Okamžitě se rozhostilo ticho. Hosté oněměli, sklenice zůstaly stát v půli cesty k ústům, i pípa ztuhla úlekem. A jen hrdinný výčepák Tomáš zachoval duchapřítomnost hodnou rytíře svatého Škopku.
Přistoupil k parapetu s výrazem muže, který jde čelit temnotě, a pronesl: „Tohle sem, pánové, nepatří.“
Popadl plechovku s odvahou, jakou by mu záviděl i svatý Jiří, a vhodil ji do „popelky“. A v tu chvíli – věřte nebo ne – plechovka zasyčela. Zlověstně, jako by v ní dřímal duch brněnského pivovarnictví, uražený, že byl takto vyhnán z plzeňského chrámu.
Od té chvíle se v Pivu a synu pije s ještě větší úctou. Každé čepované pivo je posvěceno pohledem k parapetu, kde se ten hříšný incident odehrál.
A já? Já si dal preventivně dvě „plzeňské desítky“ a chleba s tvarůžkem a šel zase zdravě pokračovat ve svých 25 kilometrech.
Nebo aspoň do půlky ulice. Protože, přiznejme si – dlouhověkost je důležitá věc, ale žízeň je přece jen otázka života a smrti.
Na stráža na zdraví, milé čtenářstvo! 🍺
