Článek
Čím blíž jsou volby, tím častěji mi lidé vyčítají, že kritizuji. Někdy vládu, poslance, jindy soudce, občas feministky a aktivisty. Jako bych sahal na posvátné krávy české demokracie, na které se má jen pokyvovat hlavou a šeptat „děkujeme, že vůbec jste“.
Kdo řekne něco jiného, hned má cejch kverulanta či proSSkého švába.
Naše „skvělá“ vláda si tu kritiku zaslouží
Když se rozpočty hroutí, ceny letí vzhůru a ministři s kamennou tváří vysvětlují, že se máme vlastně dobře – to už není politika, to je kabaret.
Bohužel bez šapitó a s účinkem na peněženku každého z nás. Soudci? Ti jsou zase nedotknutelní jako dávní bohové. Běda kdyby jim jejich vysoké rostly jenom o dvě a půla a ne čtyři procenta.
Ergo kladívko, jakmile si dovolíte poznamenat, že i na talár by se občas hodilo pověsit kabát odpovědnosti, hned se ozve kárání: „Na soudce se nesahá.“ A feministky? Tam se člověk ocitne na minovém poli, kde každé slovo může být označeno za projev patriarchátu – dokonce i když mlčí.
Některým lidem je to nepříjemné. Někteří už se mnou nemluví, jiní mne zablokovali, protože jim prý kazím náladu. Inu, je to krásná doba: můžeš se kamarádit, jen když souhlasíš. Připomíná to manželství, ve kterém se nesmí říct, že polévka je přespříliš slaná, jinak je po lásce.
Kdybych měl skleněné oko, nezůstalo by suché
Dojímají mne všechny ty uražené reakce. Ze známých se stali neznámí, ze čtenářů cenzorové. A já? Já prý už nejsem autor, ale „okrajové autorstvo“. To slovo zní, jako kdybych psal z temného podkroví, v pletených ponožkách, v tričku naruby a s nápisem na čele „pozor, extremista“.
Ale víte co? Na okraji se dýchá líp než v prostředku. Tam uprostřed, kde se všichni snaží být korektní a uhlazení, je totiž dusno. Krajník má sice chladno u nohou, ale zato vidí. Vidí do krajiny, i do té mlhy před námi. A právě to je úloha „krajníků“ – ukazovat cestu, i když se většina dívá jinam.
Jsem lakmusový papírek svobody projevu.
Nejen v okamžiku, kdy píšu, ale hlavně potom – když se ukáže, co s tím okolí udělá. Protože o svobodě nerozhoduje to, že se něco smí říct, ale to, jakou cenu zaplatí ten, kdo to řekne.
A já tu cenu znám. Úbytek přátel, ban na sociálních sítích, cenzura v mediích, občas cejch „nepohodlný“. Ale ty tisíce článků jsem si poctivě odpracoval, jeden po druhém. Každý z nich byl připomínkou, že svoboda se měří nikoli počtem lajků, ale tím, kolik lidí se raději odvrátí.
Závěrem
Tak ať si vláda dál zpívá o prosperitě, soudci o své nedotknutelnosti a feministky o mužském spiknutí. Já budu dál psát. Protože i kdyby mi zbylo jen to jedno skleněné oko, pořád budu mít čím mrknout na to, co se děje kolem.
A věřte mi, pohled to není pěkný.
Polepšeme se!
