Článek
Mnozí komentátoři se teď pohoršují nad tím, že se u nejmladší poslankyně Julie Smejkalové (STAN) řeší, kolik jí je let. Prý by se měla posuzovat podle činů, ne podle data narození.
Ano, to by bylo krásné. Jenže to by nesměla sama paní poslankyně od prvního dne jet kampaň na téma „nejmladší zákonodárkyně v dějinách republiky“.
Předvolební slogan „udělej ze mě nejmladší poslankyni“ zněl sympaticky, možná i trochu roztomile. Jenže teď, když to vyšlo, se obrací proti ní.
Protože kdo staví politickou značku na věku, musí počítat s tím, že věk se pak bude řešit pořád. Stejně jako když někdo láká voliče na to, že je „nejhezčí“, „nejvzdělanější“ nebo „nejautentičtější“ – zkrátka, čím víc člověk sám bubnuje na svůj motiv, tím víc mu pak lidé klepou na bubínek.
Ergo kladívko, veřejnost se nechová zlomyslně. Jen reaguje logicky.
Pakliže mladá pražská paní zdůrazňuje, že je nejmladší, lidé přirozeně začnou přemýšlet, zda má na politiku dost zkušeností.
To přece není zlý útok – to je prostá lidská úvaha. Akce a reakce. Newtonův zákon platí i v politice.
Mladí lidé v politice jsou potřeba.
Ale pokud chtějí, aby se s nimi zacházelo jako s dospělými, musí přestat hrát roli „mladého zázraku“. Protože když se celý brand točí kolem věku, těžko pak čekat, že se věk nebude řešit.
Takže ano, Julie Smejkalová má právo být mladá i v Parlamentu. Ale stejně tak mají ostatní právo říct, že její politická kariéra zatím vypadá jako reklama na elán bez návodu k použití.
A až zase někdo na sociálních sítích vykřikne, že je to „nefér“, nezapomeňme: každá akce má svou reakci. I v „telecím“ věku.
