Článek
Pan Richard zase píše, jak Andrej na horu šlape, že zpívá, funí, trhá kvítí a Juchelka mu tleská v tlupě.
Prý tepovka sto šedesát,
to je téměř státní zločin,
hned zkoumat IQ a paragraf,
ať se kritik náležitě počiní.
Andrej si utrhne kytičku,
už šustí právník plzeňký trestními zákoníky,
tři roky, možná rovnou do basy,
za pár květů z beskydské louky.
Jenže když se politik projde
a zazpívá si trochu falešně,
je opravdu nutné psát o tom
tak přísně, dlouze a vznešeně?
Fiala šel zas v košili, v saku, v lakýrkách
to byla také velká věda,
jeden prý vypadá jak účetní,
druhý jak hospodský děda.
A Juchelka? Ten se směje,
to je další důkaz zkázy,
kdyby se mračil do objektivu,
zas by prý měl špatné grimasy.
Kritik vidí buranství všude,
v každém kroku, v každém tónu,
jen když politik není jeho chuti,
už je civilizace na sklonu.
A tak Andrej zpívá v lese,
možná falešně, možná hlasitě,
svět se však, pane Pokorný,
kupodivu točí dál normálně.
Horší než špatně zazpívaný refrén,
než propocené zelené tričko,
je když se z každé lidské drobnosti
udělá politické kladívko.
Tak příště méně paragrafů,
a hlavně méně vzteku,
politik šel prostě na výlet,
a přežil les.
I republika. I řeka.
Jen na Pokorného
spadla asi deka?
