Článek
Satirická kritika článku Hany Beneš Ápkové:
Když si přečtete titulek „Máma mě pořád obviňovala z promiskuity. Řekla jsem jí něco tak šokujícího, že zmlkla na roky“, čekáte bombu. Třaskavé rozuzlení.
Výrok, který by měl být vytesán do kamene nebo aspoň použit jako zbraň hromadného odstrašení při vánočním obědě. Jenže místo toho dostanete psychologický monolog s emoční hustotou rodinného obýváku, kde se neustále větrá, ale dusno neustupuje.
Pokud tou „skandální žuloprdnou“ větou mělo být - „Mami, abych s někým mohla spát, musím být do toho člověka hluboce zamilovaná a musíme spolu chodit.“ - tak je to v zásadě slabé možná i na osmou třídu brněnské základní školy, a ne na skoro čtyřicetiletou sebevědomou samostatnou ženu, možná dokonce i feministku.
Ergo kladívko, píšeme rok 2025, ne 1915.
Autorka článku se stylizuje do role věčně nepochopené dcery.
Zatímco matka jí v hlavě modeluje postelový provoz jak z mexické telenovely, my čtenáři čekáme na to slavné „něco“, co mělo být tak šokující, že umlčelo celý rod.
Jenže ono to něco nepřichází. Dostaneme retrospektivu konfliktu na autobusové zastávce z roku 2011, přičemž hlavní emoční výbuch probíhá mimo záběr. Doslova.
Čtenář je připraven na zásadní repliku, na ránu z milosti, ale zůstáváme jen u „řekla jsem jí něco tak silného…“ a konec. Fade to black.
Titulek slibuje Tarantina, ale dorazí jen nekonečný díl Ulice bez scénáře.
Autorka si pohrává s dramatem, používá skoro až psychoterapeutický slovník a vrší významová souvětí jako terapeutická cvičení. Často máme pocit, že čteme osobní deník s otevřenou záložkou „vztah s matkou“, který měl zůstat u terapeuta nebo aspoň v šuplíku.
A tak se místo katarze dostaví frustrace. Ne kvůli autorčině životu – ten je jistě komplikovaný a autentický – ale kvůli textu samotnému.
Čekali jsme výpověď, dostali jsme náznak náznaku.
Slíbený „šokující výrok“ je buď tak intimní, že ho nemohla napsat, nebo ho ve skutečnosti nikdy neřekla. Což je svým způsobem taky silná výpověď. Ale ne ta, kterou čtenář čekal.
Závěrem
Článek Hany Benešové Ápkové působí jako trailer na film, který se nikdy nenatočil. Emoce jsou skutečné, bolest autentická – ale příběh zůstává otevřený a pointa nevyřčená. A tak jediný, kdo zůstal zmlklý na roky, není matka – ale čtenář.
Úžasem. Nebo zklamáním?
