Článek
Sedím si v klidu v brněnském městském parku. Je skoro léto (něco jako červen), vzduch voní posekanou trávou a já mám před sebou stoh skript tak vysoký, že by se za něj nemusel stydět ani menší notářský úřad v Sudetech.
Začínám se pokorně učit na blokové státnice – tuším z občanského práva. Tedy z disciplíny, která je tak obsáhlá, že by se dala studovat i jako celoživotní koníček a ještě by vám zbylo učivo na posmrtný život.
Rozložím si zvýrazňovače podle barev, otevřu obligátní pasáž o závazcích a snažím se přesvědčit sám sebe, že autonomie vůle je vlastně romantický koncept. Vtom si to ke mně přihasí bezdomovec. Nepřestavil se. Věk zhruba mých rodičů. Pohled lehce unavený, krok rozhodný.
„Kemo (to je brněnsky „kámo“) , neměl bys cigaretu?“
„Nemám, promiňte. Nekouřím. A musím se teď učit,“ odpovím s výrazem člověka, který právě brání ústavní pořádek před SPR-RSČ.
„A co se učíš?“ zeptá se a bez okolků mi nakoukne přes rameno.
„Občanské právo. Státnice.“
Bezďa chvíli mlčí. Zadívá se na stránku, kde se to hemží barevně podtrženými paragrafy, které mají tu zvláštní vlastnost, že dávají smysl jen autorovi a zkušební komisi.
A pak pronese větu, která mi takřka změnila život:
„Jo, tohle jsem se na státnice učil taky!“
V ten moment se mi zastavil čas. V hlavě mi proběhla kaskáda myšlenek – z nich ta hlavní – právnický (ani jiný) vysokoškolský diplom sám o sobě nezaručuje vůbec nic.
Zatímco já jsem si do té doby představoval státnice jako bránu do světa seriózních obleků, chlebíčků a kaviárových toastů, důstojného postavení a pravidelných opulentních obědů v hotelu Grand, přede mnou stál člověk, který skončil na dně jako „jihomoravské Titanic“.
„A dodělal jste to?“ zeptal jsem se opatrně respektujícím hlasem.
„No jasně, že ne, ty ku**o…“ odpověděl a zmizel jako peníze před výplatou z kapsy.
To byla nejstručnější a nejpřesnější právně-sociologická přednáška, jakou jsem kdy absolvoval.
Když svérázný chlapík, odešel (bez cigarety), zůstal jsem sedět nad skripty o věcných právech. Poprvé jsem se neučil jen proto, abych prošel. Učil jsem se proto, že jsem pochopil, že vzdělání je nástroj – nikoli záruka.
Ten den jsem se učil s novou intenzitou. Ne ze strachu z komise pod vedením hrůzostrašného prof. Bejčka, ale z respektu k tomu, že příležitost studovat je výsada. A že rozdíl mezi lavičkou v parku a lavicí u státnic může být někdy menší, než si myslíme.
Závěrem
Magisterské státnice jsem nakonec napoprvé zvládl. Ale skutečnou lekci jsem dostal, jak jste si mohli přečíst, ještě před nimi. A byla zdarma. Dodnes na ni s obrovskou pokorou vzpomínám.
