Článek
Důchod nechci – vlastně chci
Mnoho obzvláště mladších lidí rádo fanfarónsky prohlašuje, já se žádným důchodem od státu nepočítám.
Inu, když je někomu 25 let, to se to machruje, ale až bude zmíněné sebevědomé osobě sedmdesát, a pakliže by žádný starobní důchod opravdu nedostala, to by byla jiná písnička – celý život jsem pracoval(a), jak to že se o mne stát nepostará….plus obligátní, ti nahoře si nakradli a mne ani důchod nedají.
Nyní nutno ovšem upozornit na jeden opomíjený „důchodový aspekt“. Respektive důchodovou pověru.
Důchodová pověra
V naší společnosti již léta koluje falešné povědomí, že ti, kteří už ve starobním důchodu jsou (či záhy budou), mají důchod ve stanovené výši zaručen navždy.
A jestli dojde k nějakému snížení či dokonce „krachu systému“, postihne to ty, kteří mají tu smůlu, že to nestihli (respektive nestihnou) k nějakému datu.
Řada Čechů a Moraváků se mylně domnívá, že pojištěnci, kteří splnili všechny podmínky pro důchod do data X. X. 20XX (neví se samozřejmě, kdy přesně hraniční krizové datum nastane a zda-li vůbec), dostanou důchod, a zbytek (mladší pojištěnci) dostane důchod výrazně nižší, nebo dokonce žádný.
Pravděpodobně každý už slyšel okřídlené lidové moudro: a vy „mladí“ už žádný důchod nedostanete…
Chyba lávky, tak to opravdu není a nebude. Penze nejsou právně neměnné.
Model, že jedna skupina obyvatelstva by měla důchod ve výši sto procent a druhá (zmíněná mladší) pak důchod výrazně nižší (třeba desetinový v porovnání s prvou skupinou) nebo dokonce žádný, nutno z důvodu rovnosti před zákonem i základní lidské spravedlnosti rázně odmítnout.
Pokud by se k tomu neměli zákonodárci, určitě by na věc musely posléze reagovat později soudy – včetně soudu Ústavního.
Na tuto fundamentální nespravedlnost by mj. dozajista reagoval minimálně někdo z armády čtrnácti tisíc českých advokátů či jejich příbuzných, kteří by zůstali bez důchodu, i když by splnili stejné (či dokonce přísnější) podmínky jako jejich předchůdci.
Stihneme to?
Prostě myslet si, že zde bude udělána nějaká tlustá časová rýha, a lidé, kteří to „stihnou“ budou mít dnešní relativně důstojné penze až do své smrti, a senioři „pod čarou“ již nikoliv, je bláhový diskriminační nesmysl. Nehodný právního státu.
Pokud by ke krachu systému skutečně došlo, což si asi nikdo nepřeje, tak by musely být legálně pokráceny důchody „staro-důchodců“ , aby se dostalo na všechny. Jsme na jedné lodi – současní i budoucí penzisté.
Dalším řešením by bylo, že do penzijního systému by se v rámci sociálního nalily finance zvenku – tedy ze státního rozpočtu. Pravda, tím by pak logicky zbylo méně peněz na školství, silnice, dálnice nebo armádu. Každý sociální a generační smír holt něco stojí. Nadto důchodci budou za pár let tvořit největší voličskou skupinu, o kterou se musí každý politik s pudem sebezáchovy, velice zajímat.
Závěrem – téma k politické diskuzi.
Na závěr ale musím pozitivně zmínit, že jsem obecně velmi rád, že se nyní relativně silná celospolečenská diskuze o důchodech vede. Konečně potřebné politické téma.
Sečteno – Penze byly a jsou jedno z hlavních evropských politických témat, o kterých musíme intenzivně diskutovat i v Česku. A musíme rozhodně odmítnout mudrlanty, kteří chtějí diskuzi odmítnout s chytráckým odůvodněním, že se téma nemá „politizovat“.
„Nezávislí odborníci“ ani umělá inteligence to za politiky opravdu nevyřeší.
