Článek
Bylo úterý deset hodin dopoledne, srpenec (tedy přlom července a srpna), roku 2015 vašeho letopočtu , tedy „zlatá hodinka“ pro české důchodce. V supermarketech ještě není nával, rohlíky jsou ještě čerstvé a zlevněné zboží není ještě vyprodané.
Děda Antonín, bývalý strojař a současný houbař a specialista na letákové akce, měl jasný cíl: uzeniny.
Stál s vozíkem trpělivě ve frontě a těšil se, jak si domů odnese sto střicet gramů šunky třetí nejvyšší jakosti a tři plátky debrecínky „jen tak na chuť“.
V hlavě si už plánoval svačinu – chléb, šunka, okurka. Idylka.
Jenže ouha. Ve chvíli, kdy prodavačka ukázala šunku a otázala se: „Stačí takhle?“, Antonín ucítil lehké šťouchnutí do ramene. Naprosto přesvědčený, že za ním stojí jeho vnučka Klárka, která s ním občas chodila nakupovat, otočil se a s úsměvem jí chtěl vzít balíček z ruky.
Jenže místo Kláry tam stála mladá žena, asi třicetiletá, lehce zaskočená, s balíčkem šunky v jedné ruce – a v té druhé právě Antonínova ruka.
Nastalo ticho.
„No… vy asi nejste moje vnučka, co?“ pronesl děda s takovým klidem a vřelostí, že se všichni v okolí rozesmáli – včetně prodavačky, která mezitím přestala vážit šunku a div že se neudusila smíchem.
Mladá žena se rozesmála taky. „Ne, ale děkuju, takovouhle oslovení jsem ještě nezažila,“ odpověděla pobaveně.
Chvíli pak spolu postávali, prohodili pár slov, zjistili, že ona – Karolína – je učitelka v mateřské školce (která měla zrovna prázdniny, proto byla v marketu také dopoledne) a že její babička i prababička už dávno nežije, a tak ji to vlastně potěšilo.
Děda Antonín, galantní jako vždy, jí nabídl, že ji pozve na šálek dobré brazilské kávy s lotosovým cukrem „za ten extrémní šok“.
O deset minut později seděli v přilehlé kavárně v supermarketu. Nebojde Karolína mu neseděla na klíně, vy nemravové,každý zabírak k nelibosti personálu vlastní židli.
Pili kapučíno, každý své, k radosti jugoslávských (respektive srbských) majitelů podniku, děda si dal celý věneček a Karolína tzv. raw koláček („To je jako bez cukru? To se smí?“ ptal se Tonda s jakoby vážnou tváří, to víte tehdy to byla docela novinka na brněnském venkově). Povídali si o životě, o vnučkách a vnoučatech, o Zemanovi. o Klausovi, o Havlovi (dnes již zapomenutí politici, ale tehdy v roce 2015 se o nich mluvilo i mezi střední třídou) mluvili o tom, jak se dřív říkalo „jdu pro salám“ a ne „pro proteinové snacky“.
„Víš co, Toníku,“ řekla nakonec Bc. Karolína Protržená Dis., „ty mi vlastně připomínáš dědu. Taky byl takovej střelenej, miloval uzeniny, Václava Havla, Jiřinu Bohdalovou a nosil baret naruby a každou ponožku jinou…“
A tak se z jednoho trapasu stalo malé krásné lidské přátelství. Ne nějaké osudové, spíš milé, dočasné, lidské.
A světe div se dodnes si píšou, dnes přes Messenger.
A když se výjimečně potkají v supermarketu či u ortopeda Dr.Sládka, jdou spolu na kávu, langoš, trdelník a někdy i tiché víno.
Ergo kladívko, pan Antonín se od té doby vždy dvakrát otočí, než někomu stiskne ruku u pultu s uzeninami. To víte, příště by tam mohla stát nějaká sněhová vložka z Neziskovky a chudáku dědečkovi by mohla i tuze zavařiti!
Protože supermarket není jen místo pro nákupy. Někdy je to i místo, kde si člověk omylem najde (nového) známého – místo šunky.
