Opozice: Všechno je moc špatně, milí občané. Řítíme se do propasti!

Politolog P. Rožnák nedávno v MF Dnes správně konstatoval, že česká opoziční scéna stále více připomíná přehlídku trucpodniků.

Každá strana má ten svůj, pečlivě opečovávaný, s jasným heslem: „S nimi nikdy.“ Výsledkem je zvláštní soutěž, v níž nejde o to, kdo prosadí lepší zákon či něco pro lidi , obce, nadace nebo firmy, ale kdo v televizním studiu ostřeji odsoudí Babišovy kroky, vládu obecně a ideálně celý politický vesmír.

Emoce jsou silné, gesta výrazná, ale výsledky – ty se někam vytratily.

Uniká přitom základní fakt, který by měl být první kapitolou každého opozičního manuálu: úkolem opozice není jen protestovat, ale doručovat. Doručovat výsledky svým voličům. A ty nevznikají z tiskových konferencí ani z ironických tweetů či videi na TikToku, nýbrž z reálného vlivu na rozhodování.

Ten se ovšem bez určité míry pragmatické shody s vládní mocí získává jen obtížně, spíše vůbec.

Opozice si často plete principialitu s programovou paralýzou. Principiální odpor má své místo – zejména tam, kde se láme ústava (naše norma norem), základní práva nebo elementární politická kultura. Jenže odmítat jakoukoli spolupráci i v technických, dílčích či odborných otázkách neznamená morální převahu, ale rezignaci. V politice totiž neexistuje vakuum: pokud se opozice stáhne do role věčného nesouhlasu, někdo jiný ten prostor zaplní.

A rozhodně se nebude ptát, zda to opozici neurazí.

Strategie „všechno je špatně“ funguje výborně v médiích. Je jednoduchá, srozumitelná a emocionálně vděčná. Politicky je však sterilní.

Voličstvo sice poměrně rádo slyší, že vláda chybuje, ale ještě raději vidí, že jeho zástupci dokázali prosadit alespoň něco – pozměňovací návrh, korekci zákona, pojistku proti excesu.

I malý úspěch je v konečném důsledku víc než dokonale čisté ruce bez jakéhokoli vlivu.

Vsuvka - Pirátská snaha o vytváření dalších a dalších podvýborů, opravdu voliče nenadchne. Hlavně když v podtextu čte, že jim jde o místa alespoň místopředsedů těchto zbytečných parlamentních těles či spíše tělísek.

Pokud se opozice nenaučí rozlišovat mezi principiálním odporem a věcnou spoluprací na smysluplných bodech, zůstane jen bezzubým komparzem. Hlasitým, ale snadno přehlédnutelným. A voliči dříve či později začnou klást nepříjemnou otázku: k čemu je opozice, která se umí jen zlobit, ale neumí vyjednávat? V politice totiž nevyhrává ten, kdo se nejvíc mračí, ale ten, kdo dokáže – byť se skřípěním zubů – něco skutečně prosadit.

-----------------

Rožňák, P.: Jak slepá ulička negace nahrává poli­tic­kému cha­osu, MF Dnes, 23.1.2026

Kubát, M: Politická opozice v teorii a středoevropské praxi, nakl. Dokořán, 2010

- autorovo permanentní sledování politické scény , posledních 30 let.