Článek
Existují lidé, kteří mají v životě štěstí. Pak jsou lidé, kteří mají smůlu. A potom je tu Ugo Fantozzi. Člověk, vedle něhož by i pověstný smolař z české hospodské anekdoty vypadal jako vítěz loterie. Italská komedie Pan účetní se nevzdává (1990) nám znovu připomíná, že život může být pořádně krutý. A že některým lidem nepomůže ani odchod do důchodu.
Legendární účetní Fantozzi v podání Paola Villaggia je totiž zpátky. Jenže tentokrát už není obyčejným zaměstnancem, který se třese před nadřízenými, snaží se přežít pracovní porady a doufá, že se mu podaří odejít z kanceláře bez dalšího životního traumatu. Je důchodcem. Člověk by řekl, že si konečně odpočine. Jenže to by nesměl být Fantozzi.
Jeho bývalý zaměstnavatel si na něj vzpomene, když potřebuje novým zaměstnancům ukázat, jak vypadá člověk, který celý život poctivě pracoval, nelhal, nekradl, nepodplácel a nikomu nepodrážel nohy. Jinými slovy: názorný příklad toho, jak se v moderním světě nedělá kariéra.
A tady film trefuje hřebíček na hlavičku. Zatímco dnešní motivační příručky radí, jak být úspěšný, Fantozzi předvádí, jak být dokonale neúspěšný. Stačí být slušný, trochu nesmělý a mít smůlu na nadřízené. Výsledkem je celoživotní kariéra člověka, který je všem pro smích, ale přesto se nevzdává.
Další příležitost k životnímu obratu přichází prostřednictvím jeho vnučky Uginy, která zaujme filmové producenty. Dostane dokonce roli ve filmu Planeta opic. Maskéři mají tentokrát práci výrazně usnadněnou. To je jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že italský humor se opravdu nebojí ničeho. Ani rodinných vztahů.
A aby toho nebylo málo, Fantozzi se dostane také do soudního procesu se sicilskou mafií. Představa, že se tento věčný nešťastník ocitne tváří v tvář nebezpečným gangsterům, je sama o sobě komediálním pokladem. Mafie má své zákony, Fantozzi má svou smůlu. A člověk si není jistý, která z těchto dvou sil je nebezpečnější.
Režisér Neri Parenti dobře ví, na čem jeho film stojí. Především na Paolu Villaggiovi, jeho výrazech, bezradnosti, gestikulaci a schopnosti proměnit obyčejnou lidskou pohromu v událost téměř biblických rozměrů. Fantozzi nepotřebuje velká slova. Stačí, když se na chvíli zatváří. Divák už ví, že se blíží katastrofa.
Samozřejmě, nejde o žádnou sofistikovanou intelektuální komedii. Některé gagy jsou přehnané, některé situace předvídatelné a humor občas připomíná pořádnou italskou fackovačku. Jenže právě v tom je kouzlo celé série. Fantozzi je obyčejný člověk, který se snaží důstojně proplout světem, jenž mu soustavně hází klacky pod nohy.
A možná proto mu rozumíme i po desetiletích. Každý někdy zažil šéfa, který si plete autoritu s arogancí, kolegu, který se snaží vyšplhat nahoru po cizích zádech, nebo úředníka, který dokáže z jednoduché záležitosti vyrobit několikaměsíční tragédii.
Pan účetní se nevzdává je příjemná nostalgická komedie, která sice nepřináší revoluci ve filmovém humoru, ale nabízí dostatek situací, při nichž se člověk upřímně zasměje. A především připomíná jednu důležitou životní pravdu: nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
Fantozzi je toho živoucím důkazem. Dokonce i v důchodu.
Moje medvědí hodnocení: 77, 5 %. Protože Fantozziho člověk nemůže nemít rád. A také proto, že po zhlédnutí tohoto filmu si možná začnete vážit svého zaměstnání, svého nadřízeného, a dokonce i finančního úřadu. Což už je samo o sobě téměř zázrak.
Film je součástí docela dlouhé série příběhů účetního Uga Fantozziho, kterého proslavil Paolo Villaggio.
