Článek
A někdy ani těch pět minut nepotřebuje, protože dotyčný vám svůj intelekt předvede už v první větě. Zvláště když je mladý, sebevědomý, má správné názory a je přesvědčen, že dějiny lidstva začaly přibližně v okamžiku, kdy si založil účet na sociální síti.
Nedávno jsem narazil na jednoho takového mladíka z Brna. Měl jasno. O politice, společnosti, demokracii i o tom, kdo je na správné straně dějin. Zkrátka intelektuální kombajn. Jen ta úroda argumentů byla poněkud slabší.
Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl:
„Mladý muži, vy jste typický představitel českého pelikanátu.“
Zarazil se. Pelikanát? To zřejmě ještě nebylo v seznamu pojmů, které se naučil, aby mohl na internetu poučovat ostatní.
Tak jsem mu to vysvětlil.
Pelikanát je polský termín pro vzdělanou vrstvu společnosti, která spolkne všechno, co jí někdo předhodí. Jako pelikán. Rozdíl je pouze v tom, že skutečný pelikán se svou potravou nezabývá ideologicky. Český intelektuální pelikán naproti tomu nejprve pečlivě zkontroluje, zda mu předkládaný názor doporučuje správný komentátor, správné médium a správná společenská bublina. Potom ho spolkne i s navijákem, přidá tři cizí slova a začne poučovat okolí o kritickém myšlení.
Čím méně vlastních argumentů, tím větší jistota, že ostatní jsou nevzdělaní.
To je ostatně pozoruhodný fenomén dnešní doby. Člověk si přečte několik článků, zhlédne dva rozhovory, absolvuje univerzitu a získá pocit, že se stal chodící encyklopedií demokracie. Když potom někdo nesouhlasí, není to protivník v diskusi. Je to dezolát, proruský troll, oběť propagandy nebo alespoň člověk, který nepochopil ducha doby.
Takový mladík nepotřebuje argumenty. Má nálepky. A nálepky jsou báječné: ušetří práci s přemýšlením.
„Ale já mám vysokoškolské vzdělání!“ mohl by namítnout.
To jistě. Jenže vysoká škola je místo, kde člověk může získat vzdělání. Není to servisní středisko, v němž mu automaticky vymění mozek za nový model s garantovanou morální převahou. Diplom potvrzuje dosažené vzdělání, nikoli doživotní imunitu vůči hlouposti.
A už vůbec nepotvrzuje, že jeho majitel dokáže samostatně uvažovat. Někdy je totiž univerzitní titul jen dražší obal na názor, který člověk bezmyšlenkovitě převzal od někoho jiného.
Starověcí Řekové používali výraz idiōtēs pro člověka, který se nevěnoval veřejným záležitostem a soustředil se na svůj soukromý život. Později se význam slova proměnil. Nebylo by historicky přesné tvrdit, že tím automaticky označovali hlupáka v dnešním slova smyslu. Přesto je v tom zajímavá ironie: zatímco tehdejší výraz souvisel s nezájmem o veřejné věci, dnešní samozvaní znalci politiky někdy předvádějí opačný extrém. Zajímají se o všechno, komentují všechno, ale jakmile narazí na názor mimo svůj mentální obývák, přestávají rozumět i jednoduché větě.
A právě to je skutečné nebezpečí. Ne nevědomost, kterou si člověk přizná, ale nevědomost převlečená za neomylnost.
Mladému Brňanovi jsem proto doporučil jednoduché cvičení. Než příště někoho označí za hlupáka, ať si zkusí obhájit vlastní názor bez pomoci oblíbeného komentátora, bez internetových nálepek a bez věty „to přece musí být každému jasné“.
Pokud to zvládne, udělá první krok ke skutečné samostatnosti. Pokud ne, může se vždycky vrátit do své společenské bubliny. Tam mu všichni zatleskají, protože budou mít úplně stejné názory.
A pelikáni přece nejraději létají v hejnu.
Závěrem
Na závěr ještě jedno upozornění: věk není zárukou moudrosti a mladý člověk může mít samozřejmě pravdu proti seniorovi. Jenže ani mládí, ani vzdělání, ani počet sledujících na sociálních sítích nejsou důkazem, že člověk skutečně přemýšlí.
Takže, milí mladí intelektuálové: klidně mějte názory. Klidně mějte i diplomy. Jen si dejte pozor, abyste se nestali chodícími krmítky pro cizí myšlenky.
A pokud se vám někdo pokusí vysvětlit, že jste pelikán, neberte to tragicky. Pelikán je koneckonců docela elegantní pták. Horší je, když člověk celý život jen otevírá zobák a čeká, co mu do něj hodí.
