Pokladní v supermarketu se vysmívala starému pánovi. Šlo o válečného veterána

Hrdina - veterán u pokladny

V brněnském supermarketu se mladá pokladní smála starému pánovi, že si „pomalinku“ vykládá nákup, jak to senioři dělávají. Když se o pár minut později dozvěděla, že ten „otravný děda“ je válečný veterán, který bojoval v zahraniční misi, zůstala zticha.

Jen omluva a zrudlé tváře.

Tento příběh je smutnou, ale výstižnou metaforou dnešní doby. Máme plná ústa tolerance, solidarity, hodnot a empatie — dokud se od nás nečeká, že je skutečně projevíme. Mladá pokladní, mluvící rusky, si možná ani neuvědomila, že svým chováním zosobnila ironii dějin: potomek národa, který kdysi pálil vesnice veteránů, se směje tomu, kdo bojoval proti totalitě.

Ale nebuďme k ní přehnaně krutí. Je totiž produktem doby, která si přestává vážit zkušenosti, věku a paměti. Rychlost, výkon, mladost – to jsou dnešní modly. A kdo se nevejde do rytmu pípající pokladny, ten „zdržuje“.

Jenže právě tihle „zdržující“ lidé kdysi zpomalili tanky, které by jinak přejely všechno, co jsme měli – svobodu, rodiny, jazyk, víru.

Zajímavé je i to, že omluva nakonec přišla. Možná spontánně, možná z rozpaků. Ale i to je signál, že někde v hloubi duše ještě zůstává kousek úcty, který nelze zcela vymazat. A že i v dnešní době instantních soudů a sociálních sítě „cancelování“ existuje prostor pro stud a pokoru.

Ten příběh není jen o jedné pokladní. Je o celé společnosti, která ztrácí kontinuitu. O školách, které už dětem moc neříkají, kdo byl generál Svoboda nebo kde leží Dukla.

O médiích, která místo paměti nabízejí emoce. O nás všech, kteří si občas neuvědomíme, že ti pomalí, senilní nebo unavení lidé před námi jsou vlastně důvodem, proč vůbec můžeme stát ve frontě bez diktátu a strachu.

Až příště zase někdo bude nadávat, že „dědek zdržuje“, možná by měl na chvíli zpomalit a podívat se mu do očí. Možná uvidí víc než jen vrásky a třesoucí se ruce. Možná v nich uvidí odraz svobody, kterou si sám považuje za samozřejmost.

Jak by řekl nejmenovaný historik z Univerzity obrany - Někdy totiž hrdinství nevypadá jako scéna z filmu. Někdy stojí u pokladny, s kloboukem a třesoucí se rukou. A čeká, až mu společnost znovu projeví úctu, kterou nikdy neměl ztratit.

Žít Brno, žít s  Veterány!