Článek
Lidé s taškami plnými dárků, slevových letáků, rumu, cukroví, ambicí, knih, čistících prostředků a kaprů, kteří si zoufale přejí, aby se z nich staly sváteční řízky s náboženským podtextem. A v jejich rukách samozřejmě nechybí chytré telefony, furt na nich něco hledáte, čert ví co.
Tichý hlučný trolejbus
„Já jsem teď před Vánocemi tak nevídaně unavená, vystavená, rozjetá a zpomalená,“ říká žena vedle své kamarádky, „že než jsem včera doma Pepovi stihla říct, že mě bolí hlava, tak už bylo po….ty víš čem.
„Po sexu??“ – zachichotala se (ne)věřícně a trochu i (ne)přjícně druhá kamarádka.
Trolejbus se na chvíli zdál ještě tišší než obvykle, i když to byl nejspíš jen můj pocit. Chtělo se mi smát, kontrolovat jízdenky (čtenář se nenásilně dozvěděl, že vypravěčem je dnes revizor – chlap jako Kraví hora, ale v jádru dobrák, táta tří různých dětí se čtyřmi různými ženami) i plakat zároveň.
Tohle bylo jedno z těch vyjádření, co by si zasloužilo být vytesáno do kamene – možná někde vedle hlášky „Per aspera ad astra“ (Přes překážky ke hvězdám, překládáme pro čtenáře z Prahy).
Představa unavené moravské ženy, která nestíhá ani tradiční středoevropskou výmluvu, mě donutila přemýšlet o tom, jak rychle dokážeme v předvánočním shonu zapomenout na samy sebe. Když se nám už generacemi osvědčené ani „bolí mě hlava“ nevejde do denního programu, je něco špatně.
Jak děláte srnca?
I když se boj o mohou pozornost pokouší získat dvojice seniorek řešící přípravu zvěřiny, zůstaňme u Josefa – tedy Pepy.
Ale co Pepa (možná kamarády a kamarádkami nazývaný předsudečnou přezdívkou „Turbo“)? Představuju si ho jako prototyp muže, který přesně ví, kdy využít situace. Žádné dlouhé řeči, žádné otázky. Jako by ve své hlavě odpočítával: „Tři… dva… jedna… akce!“
Možná by z něj byl skvělý závodník na stovku, ale v tomto kontextu se to zdá být trochu smutné a nepatřičné.
Únava z Vánoc, únava ze života
A pak je tu ta zpropadená únava. Tichý nepřítel každého prosince. Věčně vás pronásleduje jako vánoční samolepka z Lidlu, která se znovu a znovu odlepuje z povrchu ledničky, té bílé královny.
Předvánoční maraton zahrnuje dárky, hádky, nenaplněné tužby o vánočních prémiích v korporátu či na úřadu městské část, cukroví, úklid, světýlka, předvánoční večírky, dětské oslavy (mnoho malých prďolů se netakticky narodilo v prosinci), další úklud…
Máme ve finále co dělat, abychom nezapomněli, kdo vlastně jsme.
Možná by i hlava přestala „bolavět“, kdybychom si dovolili zpomalit. Nemyslím tím zpomalení typu „už ani neprotestuju“, ale skutečné zastavení. Možná by nebylo špatné místo dalších dárků koupit Pepovi jen pohlednici s nápisem: „Jsem unavená, zeptej se mě za týden.“ A možná by si i Pepa našel čas na pár slov navíc.
Možná právě proto potřebujeme Vánoce – ne kvůli dárkům, ale kvůli tomu, že nás na chvíli donutí zůstat v klidu a naslouchat. Sobě i ostatním.
A i když teď nejsem zrovna ve službě - nezapomeňte si koupit včas šalinkartu na další rok, ať vás nemusíme s obrovskou novoroční pokorou pokutovat!
