Článek
Jsou historky, které se v pedagogickém sboru tradují roky. A pak jsou historky, které se předávají generacím jako jakýsi mrazivě-komický varovný příběh.
A přesně takovou si nechtěně vyrobila učitelka Zuzana z Brna-Řečkovic. Žena, která ještě v říjnu věřila, že největší školní riziko je zapomenutý oběd ve třídě. Ó, jak byla naivní.
Na vánočním večírku se sešlo celé osazenstvo školy, od paní kuchařky přes IT správce až po pana školníka Josefa, jehož hlavním společenským převlekem obvykle bývá modrá montérková elegance.
Jenže tentokrát si vzal bílou košili a – což je důležité pro celý příběh – stejný typ brýlí jako jeho bratr, ředitel Karel. Odpovědnost za tuto sourozeneckou podobu nesl Bůh, genetika a nakonec i světýlka z vánočního projektoru, která všem házela na tvář takovou tu „instagramovou filtraci“.
Paní učitelka Zuzana dorazila s předsevzetím, že si dá maximálně jeden troj-svařák. Ale čeho je moc, toho je punč. A čeho je moc punče, toho je malér.
Když se po třetím vypitém kelímku začala světla v tělocvičně vlnit jako na školním plese roku 1999, uviděla Zuzana muže v bílé košili, s brýlemi a úsměvem přesně tak jemným, jakým se směje ředitel, když se náhodou neptejte jaký rodič opět dožaduje výjimky z pravidel.
A Zuzana si řekla: Karel! Můj šéf! No to se musí pozdravit důstojně.
Jenže alkohol má zvláštní talent zvyšovat důstojnost přímo úměrně tomu, jak dramaticky klesá ovládání motoriky. A tak se Zuzana naklonila, položila ruku na rameno nesprávného muže a pronášela větu, která by nebyla vhodná ani v příloze učitelského časopisu:
„Pane řediteli… máte krásně propracovanou koncepci školy.“
Školník Josef, zvyklý být chválen maximálně za funkční kotel, pochvalu samozřejmě neodmítl. Usmál se, nalil další rum, Zuzana přikývla – a román, který by se rozhodně neměl dostat do povinné četby, mohl začít.
Ráno se učitelka probudila v pokoji, kde na židli ležely montérky. A vedle ní muž, který vypadal mnohem méně ředitelsky, než by si situace vyžádala.
„Vy nejste Karel,“ zašeptala zděšeně.
„To teda nejsem,“ potvrdil Josef. „Ale jsem jeho brácha. Taky dobrý, ne?“
Nebyl.
V práci se to samozřejmě neutajilo déle než deset minut. Respektive sedm, protože tolik trvalo kuchařce dojít od výdeje obědů k sborovně. Ředitel Karel se na Zuzanu díval s takovým zvláštním politováníhodným pochopením, které znáte z televize, když ministr zdravotnictví oznamuje, že se „stala chyba“.
„Tak doufám, že byl večírek… poučný,“ pravil.
„Velmi,“ vzdychla Zuzana. „A rozvrh máte stále perfektní, pane řediteli.“
Od té doby si dává na večírcích jen nealko, vyhýbá se bílým košilím a pokud potká pana školníka, automaticky si od něj udržuje takový odstup, jako by šlo o necertifikovanou chemikálii.
Závěrem
Omyly se stávají, ale jen málokdo si splete vedení školy s údržbou. A jen v Brně se tomu ještě dokážou srdečně zasmát.
