Článek
Byl březen a pomalu se blížily další Vánoce. Hodná křehká, kdysi smyslná, paní Marie (79) , důchodkyně s nízkým příjmem, už zase věděla, že dárky pro svá milovaná vnoučata si nebude moci dovolit. Ceny v obchodech rostly rychleji než její důchod, a tak musela počítat každou korunu a dvoukorunu. Byla však rozhodnutá, že Vánoce nevzdá.
Jednoho dubnového dne, když si v supermarketu prohlížela oříšky, její oči padly na pistácie. Věděla, jak moc je mají vnoučata ráda, ale jejich cena jí připadala jako výsměch. Skoro 40 let poctivě pracovala v továrně (dnešní mladí by řekli v montovně), ale její důchod byl jen trapným úšklebkem mocných. Ale nebojte náš fejeton nebude o politice.
Jeden malý oříšek
Náhle Marii napadla myšlenka – co kdyby si vzala jen jeden oříšek? Jeden malý pistáciový oříšek, který nikomu nebude z té velké ošatky chybět. To přece řetězec nepozná.
A tak začal její nenápadný plán.
Každý den, když šla nakoupit chleba, mléko nebo něco málo k večeři, se zastavila u pultu s oříšky. Rukou nenápadně sáhla a vzala jediný pistáciový oříšek. Vždy si vybrala ten, který vypadal, že už by mohl upadnout na zem nebo byl na okraji koše. Strčila ho do kapsy kabátu a pokračovala v nákupu.
Doma si oříšek pečlivě schovala do sklenice od okurek, kterou si připravila na polici ve spíži. Postupně se sklenice plnila. Den za dnem, týden za týdnem. Někdy to bylo jen pro radost z toho, že alespoň v něčem vyzrála na tu „fialovou drahotu“.
A tak se stalo, že během roku bába nasbírala téměř 300 gramů pistácií. Když se blížily Vánoce, opatrně je zabalila do pytlíku na pečivo, který si vzala zdarma v obchodě.
Nakreslila na něj jednoduché vánoční stromečky a napsala: Pro moje zlatíčka, s láskou, babička.
Na Štědrý večer seděla Marie v obýváku s dětmi a vnoučaty. Pod stromečkem ležely dárečky, a když její nejmladší vnouček rozbalil pytlík s pistáciemi, vykřikl radostí. „Babičko, to jsou pistácie! Ty milujeme! To je drahý dárek! Děkujeme!“
Láska je více než peníze
Marie se usmála. „Někdy není důležité, kolik co stojí, ale kolik lásky do toho dáš,“ řekla tajemně.
Hodná stařenka (z pohledu kapitalistů bezcenná bába) cítila, že udělala něco, co mělo smysl.
Dokázala svým vnoučatům darovat radost, i když neměla skoro nic. Pistáciový zázrak jí přinesl víc než jen pár úsměvů – byl symbolem toho, že ani Fialova drahota nemůže porazit lásku a tvořivost jedné odhodlané moravské babičky.
(autorský fejeton)
