Článek
Bylo to jedno obyčejné brněnské jarní listopadové odpoledne.
Obloha šedá jako včerejší řízek v bufetu Vesmír, vítr čechral plastové pytlíky v ulicích i sebevědomí věčně druhých Brňanů a Brňanek.
A já jsem se zastavil v jedné z těch útulných večerek značky Brněnka (kterou již roky úspěšně provozuje asijská komunita), které nikdy nespí a kde kromě instantní polévky a neidentifikovatelného energy drinku, tam dostanete i kus lidského tepla.
Přede mnou stál muž. Byl to člověk neurčitého stáří, které se mohlo pohybovat v rozmezí od třiceti do sto třiceti let. Tvář měl ošlehanou osudem a Babišovou/Fialovou drahotou (nehodící si škrtněte dle svých preferencí), účes styl „neděje se nic už dvacet let“.
Týpeček (jak by řekla moje vnučka Ema) měl oblečení, které asi pamatovalo doby, kdy ještě bylo možné kouřit v autobuse či u zubaře a kdy byl Jiří Paroubek ještě premiérem.
Zkrátka týpek, zanechá dojem i zápach.
V ruce třímal pivo nejlevnější značky „Sahuláč“ a když ho opatrně pokládal na pult, vietnamská prodavačka — drobná, mile se usmívající žena s květinovou čelenkou ve vlasech — se na něj zadívala s něžnou upřímností a s pohledem upřeným přímo do jeho unavené duše, pronesla:
„Já ti přeju pane , abys dožil věku, na který vypadáš.“
Nastalo ticho. Tedy ono tam bylo vlastně už před tím, takž vlastně pokračovalo. Ticho tak husté, že by se dalo krájet vietnamským nožem na kokos nebo na Američany.
Muž jen stydlivě přikývl, zaplatil a odešel.
A já tam stál jako svědek této miniaturní epifanie a přemýšlel: bylo to požehnání, nebo de facto zlověstná kletba?
Protože ruku na srdce — kolik z nás by si přálo dožít se věku, na který zrovna vypadají? V osmadvaceti, kdy máte vrásky ze zkoušek, splátek a třídenních večírků? Ve čtyřiceti, kdy vám kruhy pod očima připomínají Saturnovy prstence a pohled do zrcadla odhalí, že vaše pleť už dávno ztratila přátelské vztahy s kolagenem?
Nebo naopak — co ti, co vypadají na pětadvacet, ale do kalendáře si píší heslem rok narození: pamětník Nagana?
Ta věta byla upřímná, krutá, ale vlastně současně i laskavá. Není to urážka — je to zenová lekce, malý dar všímavosti ve světě, kde se na nic pořádně nedíváme.
Vietnamská prodavačka v brněnské večerce možná neabsolvovala psychologii na Masarykově, Smetanově ani Baťově univerzitě, ale její schopnost shrnout lidské bytí do jedné věty by mohl vyučovat kdejaký přeplácený kouč.
Závěrem
A tak, vážení čtenáři a milé čtenářky, vinšuji vám, ať se dožijete věku… no, víte jakého.
A hlavně s úsměvem.
Jelikož s úsměvem a Bitcoiny se žije líp, i v Brně.
