Článek
Babička na startu akademické kariéry
Na Palackého univerzitě v Olomouci vloni při zápise do prvního ročníku zůstala paní na studijním oddělení stát s otevřenou pusou. Přes práh přešlapovala babička v letech, se složkou dokladů pod paží, a v ruce navíc tašku od Kauflandu, což působilo mnohem civilněji než všechny ty laptopové batohy, co se jich kolem hemžilo.
Doklady měla v pořádku, přijímačky zvládla se ctí. Žádná protekce, žádný dekret od ministra či z Bruselu.
Prostě zasedla, sepsala, spočítala, a jak se říká – šup a byla uvnitř. Jen ta úřednice se neudržela. „Milá paní, na co vám bude v penzi vysoká škola?“ zeptala se bezelstně, ale zároveň s oním úřednickým zájmem, který není nikdy úplně bezelstný.
Odpověď babičky by se měla tesat do mramoru. „To nedělám pro sebe, ale kvůli dědovi. Ten starý vůl v hospodě řekl, že by k sedmdesátce jako dárek strašně chtěl ještě jednou přefiknout nějakou studentku.“
Tohle je přesně ten okamžik, kdy se realita protne s poezií života. Děda, chlapsky upřímný až na půdu, projevil přání, které je stejně tak nemravné jako odzbrojující.
A babička? Namísto toho, aby ho praštila válečkem, začala plnit…
Není to krásné?
Babička pochopila, že univerzita není jen o titulech a diplomkách. Je to stav mysli, status, který se dá nosit jako módní doplněk. Někdo si ve stáří pořídí papouška nebo elektrokolo, jiný se zapíše na práva.
A všechno to má jeden cíl: udělat radost partnerovi. Láska totiž není pouze v tom, že spolu vydržíte padesát let. Láska je, že kvůli té druhé půlce jste schopni dobrovolně vlézt znovu do lavice a biflovat římské právo, aby si manžel splnil dávný sen.
Samozřejmě, můžeme se nad tím pohoršovat. „Kam ten svět spěje, když se dědové těší na studentky a babičky kvůli tomu studují?“ Ale já říkám: svět spěje přesně tam, kam má. Do bodu, kde už se nikdo nedělá drahoty. Kde se sny berou vážně, i kdyby byly sebevíc popletené.
Na Palackého univerzitě letos tedy přibyla jedna babička. Na první přednášce seděla v první lavici, zapisovala si jak o život a v přestávce vybalila řízek mezi chleby. A když se jí spolužačka zeptala, proč se vlastně dala na studia, odvětila s úsměvem: „Já tu nejsem jenom kvůli sobě......“
Závěrem
A já si říkám – jestli tohle není nejvyšší forma manželské solidarity, tak už nevím co.
