Článek
V tomto živoucím organismu se občas odehraje i etuda, která by stála za filmové zpracování – tentokrát bychom ji mohli pracovně nazvat „Nuda v Brně aneb Feminista v tramvaji do Bystrce.“
Na konečné se zastavila šalina, dveře se otevřely a světlo světa spatřila jedna z těch každodenních, ale přesto dramatických situací: dvě ženy (asi kamarádky či (ne)registrované partnerky), s opravdu moderním kočárkem a s nadějí, že jim někdo pomůže překonat ten technický mezistupeň mezi podlahou tramvaje a realitou brněnského chodníku.
A také je tu on. Vysoký, mladý (ani ne 40 letý) , štíhlý, vousatý, hipsterské brýle s kulatými obroučkami a tričko s nápisem „Patriarchát je přežitek.“ (samozřejmě v angličtině, ne v moravštině).
Jméno v souladu s GDPR neuvádíme, a ani ho vlastně neznáme.
V očích oheň přesvědčení, v ruce ekologická láhev s vodou z rozpuštěného ledu z Antarktidy (pravděpodobně).
Ženy na něj prosebně pohlédnou. Ten pohled – ach, tolikrát vyzkoušený v českém terénu – který říká: „Pomůžete, prosím?“
Ale on se nezachvěje. Nepovolí. Prostě odmítl jim pomoci se slovy :
„Pln respektu Vám tímto sděluji, že jsem liberální feminista a nechci posilovat staleté hloupé stereotypy ve společnosti. Nechci prostě vytvářet dojem, že by snad samotné ženy nebyly schopné snést obyčejný kočárek bez misogynní mužské pomoci.“ (text čteme hláskem Danuše Nerudové, i když ho pronesl muž. )
Ticho. I šalina na moment zadržela dech. Jedna žena polkla, druhá zalovila v kabelce po mobilu – snad aby si poznamenala tuto větu do seznamu „věci, které vám řeknou jen v Brně“. Japonské turistky (obě dvě) se chichotají a začínají se převlékat do plavek, jelikož jedou na veleslvnou Brněnskou přehradu (vulgo Prýgl).
Kočárek dál trčel na hraně dveří jako němý svědek kulturní „feministické“ revoluce.
A zatímco kolem nich prošel starší sedmdesátiletý (nemožně oblečený) pán a mlčky, s mírným povzdechem, pomohl s kočárem ven, mladý muž zůstával neoblomný. Patrně hrdý na to, že právě osvobodil dvě ženy z okovů patriarchálních stereotypů.
Tedy alespoň na ideové úrovni.
Dalo by se říct, že jsme byli svědky manifestace nové formy gentlemanského pasivního odporu. Kdysi by muž beze slova pomohl. Dnes se nejprve zamyslí, provede rychlou morální analýzu, zhodnotí pohlavní rovnost. Zhodnotí také možné následky svého činu na strukturální úrovni společnosti… a nakonec neudělá nic. Ale to „nic“ učiní eticky. I Apolena Rychlíková by ho snad pochválila, že?
Závěrem
Ergo kladívko, není ten náš svět už trochu moc složitý? Možná bychom si místo etických traktátů ve šalině mohli občas připomenout, že lidská slušnost není genderový konstrukt. A že podat pomocnou ruku není forma útlaku, ale způsob, jak ukázat, že jsme pořád ještě tzv. lidi - nejen fyzické osoby.
DPMB a feminismu zdar!
