Článek
Skandální článek, jenž popisuje zkušenost s přijetím seniora do zaměstnání a jeho následným propuštěním během zkušební doby, je svědectvím o způsobu, jakým dnešní společnost, v čase Fialovy a Rakušanovy vlády, nakládá s jednotlivcem.
Redukce na výkon
Nejde jen o popis jedné situace, ale o mnohem hlubší svědectví o povaze naší doby – o době, v níž se člověk stále častěji redukuje na pouhý výkon, na součást mechanismu, která buď dokonale zapadne, nebo je bez velkých rozpaků nahrazena.
Samozřejmě, každý kolektiv – ať už pracovní, nebo jakýkoli jiný – potřebuje jistou harmonii, soulad mezi svými členy. Jenže v tom tkví zásadní otázka: Co vlastně pokládáme za harmonii?
Je to „mechanická jednota“, ve které musí každý bezezbytku odpovídat očekáváním druhých, nebo je to spíše pestrá souhra různorodých zkušeností, pohledů a schopností? Zdá se, že v tomto případě převládlo ono první pojetí – tedy vize homogenního kolektivu, v němž se jakákoli odchylka od normy chápe jako problém, nikoli jako obohacení.
Na této situaci je znepokojivé nejen samotné propuštění onoho seniora, ale především způsob, jakým se o něm hovoří. Mluví se o něm jako o člověku, který „rozložil tým“, jako by měl jakousi destruktivní moc narušit jinak dokonale fungující organismus.
Ergo kladívko, není právě toto důkazem křehkosti takového kolektivu? Nemělo by být zdravé společenství dostatečně pevné, aby uneslo i jinakost, ba dokonce ji dokázalo přijmout jako přínos?
Zkušenost je dnes na obtíž?
Za těmito úvahami se skrývá hlubší otázka: Jakou hodnotu dnes přikládáme zkušenosti, moudrosti a lidské rozmanitosti? Nečiní nás právě ochota naslouchat druhým a učit se od nich bohatšími? Nepřipravujeme se sami svou netolerancí k jinakosti o něco podstatného?
Žijeme v době, která klade velký důraz na efektivitu, flexibilitu a dynamiku. To jsou bezpochyby důležité vlastnosti, ale nesmíme dovolit, aby zcela ovládly naše myšlení a učinily z nás společnost, která se zbavuje těch, kdo nezapadají do úzce definovaného ideálu.
Pro pět ran do MPSV, práce není jen prostředkem obživy ani místem, kde se měří výhradně produktivita. Práce je především prostorem, kde člověk může nacházet smysl, kde se může rozvíjet a kde by měl mít možnost být přijímán jako jedinečná bytost, nikoli jen jako součást dobře namazaného stroje.
Pakliže přijmeme logiku, podle níž má člověk hodnotu pouze tehdy, pokud okamžitě a bez výhrad splňuje očekávání ostatních, riskujeme, že se nakonec staneme společností, která nedokáže ocenit lidskost v její plné šíři.
A pokud se v našem chápání práce omezíme jen na hledisko výkonu a týmové „bezproblémovosti“, můžeme jednoho dne zjistit, že nám v našich kolektivech chybí právě to, co činí lidskou společnost celistvou – pochopení, trpělivost a schopnost vidět v druhém člověka, nikoli jen pracovní sílu.
