Článek
Ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) pan Zdeněk Kabátek si letos přijde na rekordní roční odměnu ve výši 2,13 milionu korun. Čtete dobře, neskutečné číslo z veřejného měšce.
K tomu pobírá měsíční plat ve výši 355 tisíc korun. Tedy vyšší než prezident republiky.
Toto rozhodnutí správní rady vyvolává řadu otázek a pochybností o tom, jak jsou v českém zdravotnictví nastavena pravidla odměňování a zda jsou tato pravidla spravedlivá vůči samotným pojištěncům, tedy občanům České republiky.
Odměna ve stínu veřejných sbírek
Zatímco šéf největší české zdravotní pojišťovny si přijde na takřka pět milionů ročně, stále častěji se objevují případy, kdy rodiče nemocných dětí, pacienti s vážnými diagnózami nebo lidé potřebující inovativní léčbu musejí prosit veřejnost o finanční pomoc prostřednictvím crowdfundingových platforem a charitativních sbírek.
Příběhy dětí s vážnými genetickými chorobami, pro které nejsou v ČR hrazeny nákladné léky, nebo pacientů s rakovinou, kteří musejí složitě shánět finance na moderní terapii, jsou dnes bohužel běžnou realitou.
Jak je tedy možné, že v systému chybí prostředky na péči o ty nejzranitelnější, ale zároveň jsou k dispozici miliony na bonusy pro manažery?
Správní rada mlčí, veřejnost se ptá
Správní rada VZP schvaluje odměny na základě předem daných kritérií, mezi něž patří hospodářské výsledky pojišťovny, dosažené úspory a efektivita fungování systému. Nicméně otázkou zůstává, zda by v časech, kdy se v systému hledají peníze na drahou léčbu, nebylo vhodnější přehodnotit tyto odměny a zohlednit i etickou rovinu rozhodování.
Navíc VZP hospodaří s veřejnými penězi, které si pojištěnci platí v rámci zdravotního pojištění. Neměla by tedy být prioritou především dostupná a kvalitní zdravotní péče, nikoliv vysoké bonusy pro management?
Co na to politici?
Politici, kteří mají dozor nad činností zdravotních pojišťoven, se k této otázce staví spíše mlčením. Ministr zdravotnictví, který má klíčové slovo v dohledu nad VZP, zatím neavizoval žádné změny v odměňování vedoucích představitelů pojišťoven. Přitom veřejné rozhořčení nad tímto rozdílem mezi platy vedení a situací běžných pacientů stále roste.
Čas na změnu?
Je tedy na místě se ptát: Kdo nastavuje tato pravidla a proč je management zdravotních pojišťoven odměňován tak štědře, zatímco pacienti jsou nuceni shánět peníze na léčbu vlastními silami?
Možná by stálo za to se inspirovat zahraničními modely, kde jsou odměny manažerů zdravotních pojišťoven přímo provázány s kvalitou a dostupností zdravotní péče pro pojištěnce.
Dokud se však systém nezmění, budeme i nadále svědky absurdní situace, kdy jedni dostávají milionové bonusy, zatímco druzí musejí prosit veřejnost o pomoc při záchraně svého zdraví.
Až budete čekat rok na operaci bolavého kolene, vzpomeňte si na to, že peněz je ve zdravotnictví habaděj. Jen jsou špatně alokovány.
