Článek
Když se ho jednou známý zeptal, proč má v obýváku jen jednu žárovku o patnácti wattech, odpověděl:
„Protože světlo má být jen tam, kde se na něj dívám. Když se otočím, nemá co svítit.“
Jeho denní režim byl přesný jako švýcarské hodinky – ovšem takové ty levnější, z tržnice. Ráno vstal, otevřel okno (na dvě minuty, víc by byl průvan zdarma), nasnídal se – pokud zbylo něco od večeře – a vyrazil do práce.
Chodil pěšky, samozřejmě. Tvrdil, že tramvaj je sice rychlejší, ale nohy má přece zaplacené už od narození.
V práci byl oblíbený. Ne že by ho měli rádi, ale byl zajímavý. Kolegové si na něm testovali hranice lidské šetrnosti.
„Bohouši,“ řekl mu jednou kolega Karel, „nechceš jít s námi na oběd?“
Pan Šetrný se zamyslel, což u něj znamenalo, že přepočítává.
„A kolik stojí polévka?“
„Třicet korun.“
„A když si ji nedám?“
„Tak nic.“
„Tak jdu.“
Do restaurace přišel, sedl si s ostatními, objednal si sklenici vody z kohoutku a pozoroval, jak ostatní jedí. Když se ho servírka zeptala, zda si něco dá, odpověděl:
„Já si dávám pozor.“
Jednoho dne ale přišla změna. Do vedlejšího bytu se nastěhovala nová sousedka. Paní Petra Pavlová za svobodna Havlová.
Byla to žena usměvavá, srdečná a – což bylo pro pana Šetrného naprosto nepochopitelné – rozhazovačná. Koupila si květiny. Dobrovolně. A dokonce je zalévala, i když tím zvyšovala spotřebu vody.
Poprvé se potkali na chodbě.
„Dobrý den,“ usmála se na něj.
„Dobrý,“ odpověděl opatrně, jako by ho to něco stálo.
„Nechcete někdy přijít na kávu?“
Pan Šetrný zbystřil. „Na čí účet?“
„Na můj,“ zasmála se.
A to byla věta, která změnila běh dějin.
Přišel.
Seděl u jejího stolu, držel hrnek s kávou a díval se na bábovku, která tam ležela úplně bez ekonomického důvodu. Paní Emilie si ukousla velký kus a spokojeně se usmála.
„Víte, pane Šetrný,“ řekla, „život není o tom, kolik ušetříte. Ale o tom, kolik si dovolíte prožít.“
Pan Šetrný se zamyslel. Tak hluboce, až si zapomněl spočítat sousto. Ukousl si. A najednou… nic se nestalo. Peněženka zůstala v kapse. Svět se nezhroutil. Naopak.
„To je… dobré,“ připustil tiše.
Od té doby se začaly dít věci. Pan Šetrný si jednou týdně koupil koláč. Jednou dokonce jel tramvají – sice jen jednu zastávku, ale i tak měl pocit, že žije nebezpečně. A jednou, v záchvatu odvahy, si koupil dvě žárovky.
Když se ho Karel v práci zeptal, co se s ním děje, odpověděl:
„Investuji.“
„Do čeho?“
Pan Šetrný se usmál. A bylo to podezřelé.
„Do radosti. Má to sice nízkou návratnost, ale vysoký užitek.“
A tak se z muže, který počítal každý krok, stal muž, který občas udělal krok navíc.
Ne proto, že musel. Ale protože chtěl.
Jen jednu věc si ponechal. Když jedl rohlík nikdy jej nemazal máslem, ani paštikou…
Některé tradice by se totiž rušit neměly.
