Článek
Oponovaný článek na Medium.cz s názvem „Učitelské terno, na které se fronty nestojí“ je typickou ukázkou dnešní módní disciplíny: soutěže o to, kdo dokáže barvitěji popsat vlastní bezmoc.
Ano, autorstvo má pravdu v tom, že práce učitele není jednoduchá.
Administrativy přibývá, děti mají kratší pozornost a příprava výuky je náročnější než kdysi. Ostatně i samotný text připouští, že kvalitní hodina dnes může zabrat násobně více času na přípravu . To všechno je realita.
Ale právě tady začíná problém.
Přehnaná dramatizace místo racionální debaty
Z učitelství se v podobných textech dělá téměř existenciální drama: „jednou nohou v kriminálu“, bez podpory rodičů, přetížení, nedocenění. To je jazyk, který nepopisuje realitu – to je jazyk aktivismu.
Ano, školství má problémy. Ale jaké odvětví veřejného sektoru je dnes nemá? Lékaři si stěžují, policisté si stěžují, úředníci si stěžují. Rozdíl je v tom, že jen ve školství se z těchto stížností systematicky vytváří obraz jakési oběti systému.
To je nebezpečné. Ne proto, že by učitelé neměli mít lepší podmínky, ale proto, že se tím rezignuje na základní princip: odpovědnost jednotlivce za výkon svého povolání.
Mýtus „neatraktivního povolání“
Argument, že „na učitelství se nestojí fronty“, je polopravda. Ano, české školství se potýká s nedostatkem pedagogů a nízkou prestiží profese . Ale proč?
Je to skutečně jen o platech a náročnosti? Nebo také o tom, jak o této profesi sami učitelé a komentátoři mluví?
Pokud budeme roky opakovat, že učitel je přetížený chudák bez respektu, pak se nelze divit, že mladí lidé tuto dráhu nevyhledávají. To není objektivní ekonomický zákon. To je výsledek společenské atmosféry.
Stát není řešením všeho
Z textu nepřímo vyplývá další typický omyl: že řešením je více podpory, více regulace, více zásahů.
Jenže právě přebujelá regulace a byrokracie jsou jedním z důvodů, proč učitelé ztrácejí autonomii a motivaci. Ostatně i změny ve školství ukazují tendenci posilovat kontrolu a řízení shora, například větší pravomoci ředitelů nad výukou .
Tudy cesta nepovede.
Školství není továrna, kterou lze řídit direktivně. Je to živý organismus, který potřebuje svobodu, odpovědnost a zdravou míru konkurence.
Co v textu chybí
Nejzásadnější nedostatek článku je ale jiný: chybí mu druhá strana rovnice.
Ano, učitel má náročnou práci. Ale má také:
- relativní jistotu zaměstnání
- dlouhodobě rostoucí platy
- významnou společenskou roli
- a – a to není málo – prázdniny - tedy 8 týdnů dovolené na zotavenou ze zákona, které v jiných profesích prostě neexistují
Tato fakta se v podobných textech systematicky ignorují, protože se nehodí do narativu.
Závěrem
České školství potřebuje reformu. O tom není sporu. Ale ta nezačne u dalšího emocionálního článku o tom, jak je všechno špatně.
Začne ve chvíli, kdy si přestaneme namlouvat, že učitel je oběť, a začneme ho vnímat jako profesionála – se všemi právy, ale i odpovědností.
A především: přestaneme z každého problému dělat národní tragédii. Protože jakmile všechno označíme za krizi, přestaneme být schopni řešit cokoli racionálně.
A to je, bohužel, přesně ten tón, který podobné nepodařené texty nastavují.
