Článek
Rovnou k věci - je mi čtyřiašedesát let a chci si najít novou ženu, mladší alespoň o 25 let.
Ergo kladívko, nechci vedle sebe ženu, která mi bude usychat před očima.
Pořád mám spoustu energie (jsem mj. člen ODS a hnutí ANO) , mám chuť do života, pasivně sportuji, aktivně houbařím a taky jasno: minimálně o pětadvacet let mladší slečnu.
A ejhle, našla se na seznamce!
Dvaadvacet, dlouhé vlasy, dvě nohy, jiskra v oku. Prý si mě s obrovkou pokorou poslechne na kávě. No jasně, zlato, rád tě seznámím s mou brilantní zkušenou osobností.
Setkání probíhalo v rámci očekávání. Slečna vypadala dobře, i když měla na sobě takovou tu moderní módu, co vypadá jako něco, co už deset lidí před ní vyhodilo. Budiž.
Pak ale přišel okamžik, který mnou otřásl. Nepadla žádná jemná otázka typu „Dáme si něco k jídlu?“ nebo „Na co máš chuť?“.
Místo toho si suverénně objednala smažený sýr se šunkou, domácí hranolky a dvojitou tatarku.
Jasně, ať to máme aspoň za „pětikilo“, že? Přišlo mi, že jen tak letmo přejela můj obličej – asi odhadovala obsah mé peněženky.
Stačilo!
A tady se zastavme. To jako vážně? To je ten moderní svět?
Holka vidí staršího chlápka a hned v něm vidí chodící bankomat? Kdo je proboha vychovával?
To si vážně myslí, že každý chlap po šedesátce už nemá mozek a je tady od toho, aby financoval mladé slečny s chutí na tu skoro nejdražší položku v jídelním lístku?
Jenomže já nejsem žádné naivní ptáčátko. Peněženku jsem si – čistě náhodou – zapomněl doma. Tohle rande bylo testem a slečna neprošla. Zaplatila si to pěkně sama. A ještě se tvářila uraženě! No chápete to?
Na závěr mi ještě s poněkud kyselým úsměvem řekla, že se ozve.
Já se jen pobaveně usmál. Víme oba, že se neozve. Já totiž nejsem za zelena utržený, já mám pod čepicí.
Nepodceňujte nás dědky, my víme za co je v Pardubicích perník!
