Učitelské terno, na které se fronty nestojí

Takovými a podobnými názory se to v poslední době jen hemží v různých skupinách na sociálních sítích. Je zajímavé, že na místa pedagogů základních škol se žádné fronty nestojí a přetlak nabídky nad poptávkou rozhodně nevzniká. Naopak, mladí učitelé se do škol nehrnou a pokud přijdou, většina jich tam nevydrží. Školství zachraňují učitelé důhodového věku a pokud by v tuto chvíli všichni odešli do důchodu, bylo by české školství ve velkém problému (Poznámka: 30 % učitelů je starších 55 let a očekává se tedy, že do deseti let by mohli odejít do důchodu).V tomto se dá velmi dobře veřit trhu, protože jestli něco skutečně umí, tak ukázat, o co lidé zájem mají a o co nemají. I když na sítích se každou chvíli objevují zášti plné příspěvky o tom, kolik mají učitelé prázdnin a jak si nosí domů výplatu kolem 55 tisíc, na trhu to nevypadá tak, jako že by povolání učitele bylo něco supervýhodného, co láká davy. Pojďme si ukázat, proč ne.

Učitel si domů nepřináší kolem 55 tisíc hrubého měsíčně, ale podle tabulek platných pro letošní rok má učitel se šestiletou praxí a plnou kvalifikací (magisterský titul a pedagogické vzdělání) základní plat 38 360 Kč hrubého. Kolik si může přinést nejvíce? Dle stejné tabulky je to částka 48 990 Kč hrubého pro toho, kdo učí více než 32 let. Průměr je ošemetný, jako vždy. Navyšují ho zejména platy ředitelů škol a jejich zástupců.

Dostávají k základním platům učitelé odměny nebo osobní ohodnocení? Někteří ano, jiní ne. Na každé škole je to jiné. Je až zarážející, jak obrovské rozdíly mohou mezi školami být. Faktem ale je, že na mnoha školách nedostávají učitelé nic víc než svůj základní plat, protože z peněz k tomu určených většina škol dotuje nízké platy nepedagogických pracovníků, například kuchařek.

Učitelé mají stále nějaké prázdniny. Učitelé mají nárok na 40 dnů (8 týdnů) dovolené za kalendářní rok. Představa, že mají volno pokaždé, když jsou nějaké prázdniny, je hodně mylná. Pro většinu škol to dávno neplatí. Je čím dál běžnější, že během jarních, podzimních nebo velikonočních prázdnin, mívají učitelé různá povinná školení a kurzy. Tato praxe je stále častější na většině českých škol. Převládá úzus, že prázdniny během školního roku jsou pro žáky, nikoliv pro učitele. Pokud nemají učitelé povinné školení, často pracují z domova na různých jiných úkolech, které jim škola zadá, nebo dohánějí administrativu, vyhodnocují práce, připravují výuku apod. To, že fyzicky neučí, neznamená, že nepracují.

Závistiví jedinci, kteří nemohou vydýchat 40 dnů učitelského volna ročně, by si měli uvědomit, že například na rozdíl od jiných zaměstnanců, učitelé si nemohou vybrat své volno jindy, než v červenci a v srpnu. Na většině škol absolutně nepřipadá v úvahu, aby učitel jel na dovolenou jindy, bohatě stačí občasná nemoc, aby škola měla plné ruce práce se zastoupením chybějícího pedagoga ve výuce. Učitelé vždy čerpají volno v nejvyšší, a tedy současně i bnejdražší sezóně. Místo aby jeli k moři za levno v červnu nebo v září, zaplatí za červencové nebo srpnové pobyty ty nejvyšší částky.

K dovoleným ještě je třeba dodat trochu kontextu. Československo bylo v sociálních reformách světovým lídrem. Už v prosinci 1918 jako první na světě zavedlo osmihodinovou pracovní dobu a o tři roky později, jako jedni z mála v Evropě, i zákonný nárok na dovolenou. Ta tehdy začínala na skromných 6 dnech po roce práce. Velký zlom přinesl rok 1934, kdy se po 15 letech služby dalo dosáhnout až na 4 týdny volna, a rok 1947, který dopřál 3 týdny dovolené všem mladistvým. Moderní standardy přišly až s rokem 2000 (plošné 4 týdny) a následně 2006, kdy státní zaměstnanci získali týden navíc a učitelé 8 týdnů. Poslední zásadní revolucí byl rok 2021 – od té doby už nepočítáme dny, ale hodiny, přičemž základem pro plný úvazek je minimálně 160 hodin ročně. Dnes je běžné, že většina zaměstnanců mimo školství má nárok na 5 týdnů dovolené, protože k těm čtyřem týdnům, které jim garantuje legislativa, často zaměstnavatelé sami přidávají týden navíc, jako příjemný bonus, který se už stal téměř standardem. Učitelé měli nárok na 8 týdnů dovolené na zotavenou již od vzniku republiky, tedy od roku 1918. Jejich dovolená byl vázána na letní měsíce červenec a srpen, kdy měly děti prázdniny. Sečteno a podtrženo, zatímco dovolená jiných zaměstnanců od roku 1918 výrazně mnohonásobně vzrostla, učitelé mají dovolenou stále stejně dlouhou.

Je 8 týdnů moc? Kdo si zkusí stoupnout před tabuli, brzy zjistí, že to je vlastě málo. Zůstanu na základní škole, kde je práce učitelů extrémně náročná. Celý den jsou v hlučném prostředí a mají vysokou odpovědnost nejen za pedagogický proces, ale hlavně za děti samotné. Zatímco ve Francii bezpečí dětí na základních školách hlídají pracovníci speciálních bezpečnostních agentur, u nás tyto služby na chodbách nebo třeba ve školní jídelně, mají učitelé. Každý úraz je může přiblížit velkým problémům, což v poslední době vídáme i ve zpravodajství. Jdete s dětmi plavat? Jste to vy, kdo nese za jejich životy odpovědnost, a to i tehdy, když je přítomen školený plavčík! Jedete na výlet? Zkusil si někdo uhlídat 30 dětí v pražské MHD? Ano, jde to, ale pod jakým tlakem asi je učitelská psychika, když učitelům s každým výletem nebo cestou mimo školu hrozí, že skončí u soudu? Mnoho rodičů má problém se svými dětmi doma komunikovat nebo je tzv. ukočírovat. Učitel problém mít nesmí, automaticky se předpokládá, že to zvládne, a to má těch dětí kolem pětadvaceti. Drzý osmák nebo deváťák mu může říct prakticky cokoliv a učitel nemůže nic. Dát poznámku? Udělit třídní důtku? To je dnes žákům spíš pro smích. Opora v rodičích? Ve většině případů bohužel nulová. Jejich nevychovaný miláček je drzý jako opice a oni ještě přijdou seřvat učitele, že si dovolil dát jejich dítěti poznámku. Hrozná je situace i na prvním stupni ZŠ. Děti přicházejí z domova na školu nepřipravené. Nedovedou si zavázat tkaničky, utřít zadek po návštěve wc, používat příbor při obědě, nerozumí mnoha českým slovům. Jak je to možné? Rodiče je dobře nevedou a kromě toho společně doma s dětmi nemluví. Nemusím chodit daleko. Každou chvíli jedu tramvají a vidím, jak mladá matka dá svému batoleti sedícímu v kočárku do ruky mobilní telefon s nějakou hrou, aby ho zabavila. Dítě kouká do displeje a je hodné. Matka kouká pro změnu do displeje svého mobilu a má klid a pokoj. Když si vzpomenu, jak jsem cestovala se synem v kočárku a po celou cestu jsem mu říkala, co venku skrz okénko vidíme, je to nebe a dudy. Děti nemohou umět mluvit česky, když s nimi rodiče mluví naprosto minimálně.

Těch osm týdnů dovolené je tedy za to, že učitel, ať již na prvním nebo na druhém stupni, je pod neustálým tlakem, řeší denně desítky problémů, nese velkou odpovědnost v mnoha různých směrech, musí zvládat komunikaci s mnoha nevychovanými dětmi a přitom má minimální nástroje, jak účinně postupovat v případě, že žák odmítne respektovat autoritu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak se díky inkluzi zkomplikovala výuka samotná, ve které se učitel stává kouzelníkem, který by měl zvládnout dobře učit za podmínek, které jsou často velice náročné.

Zastavme se na moment ještě u výuky samotné. Učitel není naučitel. S tím si ho hodně rodičů plete. Učitel vysvětlí, pomůže, řeší problémy, provede procesem. Naučit se ovšem musí učivo žák sám. Je to stejné jako ve sportu. Trenér vysvětlí, pomůže, řeší problémy, provede procesem, ale trénovat musí sportovec sám, to za něj trenér udělat nemůže. U nás v Česku ale trénovat nikdo nechce. Zabydlela se tu podivná představa, že dětem musí stačit účast ve výuce. Ano, těm nejnadanějším to stačí, ale takových je v každé třídě jen zlomek z celkového počtu. Ostatní musejí trénovat. Co to znamená? Počítat doma příklady, psát diktáty, dělat doplňovací cvičení, nebo se učit básničky zpaměti, nebo třeba malou násobilku. Dalo by se toho vyjmenovat mnohem víc, ale princip je stále stejný. Je třeba trénovat i mimo školu. Malé procento rodičů to ví (často jde o lékaře, inženýry a podobné profese) a ti vedou své děti správně. Valná většina však prosazuje, že jejich děti se nic zpaměti učit nebudou (nebudou se biflovat) a hlavně se nebudou učit ve svém volném čase. Podle toho to pak vypadá. Podle rádo by „moderních“ pedagogických metod se čeká na to, až dítě samo pochopí malou násobilku a výsledkem je deváťák, který na prstech počítá devět krát pět. Na střední školy přicházejí děti, které nemají vytrénovanou paměť. Ta se totiž nezačíná trénovat na střední nebo na vysoké škole, ale už v první třídě základní školy. Ano, trénuje se právě tím, že se děti učí básničky a říkadla zpaměti, ale také třeba tím, že se naučí zpaměti malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. To ale většina žáků dělat odmítá a rodiče je v tom ještě podporují. Pokud se někdo domnívá, že by kdokoliv mohl bez dobré a trénované paměti vystudovat medicínu nebo práva (a další vybrané vysoké školy), pak se hluboce mýlí. Toho, co se na těchto školách musejí studenti učit zpaměti, je víc než dost. Výsledek? Úroveň vzdělanosti a také schopností žactva základních škol, strmě klesá. Vidí to každý učitel s alespoň dvacetiletou praxí. Dobře totiž ví, co mohl požadovat po žácích kdysi a co dnes. Laťka jde stále dolů. Nejhorší na tom všem je, že inciátory jsou často sami rodiče, kteří požadují, aby se jejich děti nic nemusely učit zpaměti a aby nemusely nic dělat do školy ve svém volném čase. Dokonce jsme došli tak daleko, že jsou na mnoha školách domácí úkoly zakázané. Existovat v takovém prostředí a v takové atmosféře je pro učitele hodně psychicky náročné. Je to stejné, jako by trenér měl za úkol připravit své svěřence na mistrovství světa, ale nesměl by po nich chtít, aby co nejvíc trénovali. Nebo jako by měl učitel klavíru připravit žákana koncertní vystoupení, a tomu žákovi by mělo stačit, že přijde jednou týdně na hodinovou lekci. Tak to mu rozhodně stačit nebude, protože každý učitel hudby vám řekne, že cvičit se musí denně nejméně hodinu. S učením a přípravou do školy to není jiné. Společnost se dnes často tváří, jakoby neúspěch žáka ve škole byl neúspěchem učitele. Ve skutečnosti je to v prvé řadě neúspěch žáka a jeho rodičů.To je pravda, která se dnes nikomu moc nechce říkat nahlas.

Učitel se musí neustále vzdělávat a skutečně se to děje (a je to samozřejmě dobře, jen si to málo lidí uvědomuje, že tomu tak je). Těch kurzů a školení, která musejí během školního roku učitelé absolvovat, není málo. Kurzy první pomoci počínaje, přes výukové metody a práci se žáky se speciálními potřebami, až po umělou inteligenci a její využívání v pedagogickém procesu. To jsou ty „neustálé prázdniny“, jak si veřejnost často myslí.

Z toho, co veřejnost nejvíce pálí, je tu ještě představa, že jsou učitelé ve 14 hodin z práce doma a mají padla. Zcela jistě jsou učitelé, zejména na prvním stupni, jejichž výuka skutečně končí po obědě. To ovšem neznamená, že končí jejich pracovní povinnosti. Pracovní doba učitele (celkem 40 hodin týdně) se dělí na přímou pedagogickou činnost (výuka–22 hodin na ZŠ + dozory cca 2,5 hodiny týdně) a nepřímou činnost (příprava, opravy – zbytek do 40 hodin). Do nepřímé patří činnosti související s výukou – příprava na hodiny, opravování písemných prací, studium literatury, konzultace s rodiči, porady, třídnická agenda. Administrativy mají učitelé hodně a příprava výuky zabírá stále více času. Jak je to možné? Protože do škol přicházejí děti, které mají stále větší a věší problémy udržet pozornost. V průměru vydrží něco sledovat nejvýše 10 minut, mnohé ani to ne. Učitel tak musí neustále měnit činnosti, které s dětmi v hodině dělá. Je běžné, že si musí na výuku připravovat krátká videa, různé hry a kvízy, prezentace, promítání všeho druhu, poslechy (dle předmětu) a dalo by se pokračovat ještě celkem dlouho, protože se to předmět od předmětu liší. Faktem ale je, že nějaké povídání před tabulí v délce 45 minut, to je hodně dávná historie. Není nic výjimečného na tom, že připravit dnes pro děti efektivních 45 minut výuky tak, aby to udrželo jejich pozornost, zabere učiteli i třikrát tolik času. Mimochodem, právě tohle je jeden z nejčastějších důvodů odchodů mladých učitelů ze školství. Té práce je zkrátka moc.

Sečteno a podtrženo, být učitelem není žádné terno. Jednou nohou je neustále v kriminálu, podpory od rodičů se spíš nedočká, všechno má dětičky stihnout naučit ve škole, nesmí po nich nic chtít, natož domácí úkol. Je učitel, ale chce se po něm, aby byl vychovatel a naučitel. Protože to, co mají dělat rodiče, tedy vychovávat, spíš nedělají. Nemají na to čas. Škola tu ale není od toho, aby suplovala povinnosti rodičů. Pořídit si dítě je zkrátka práce a výchova se neděje sama jen tím, že žijeme společně v jedné domácnosti.

Až tedy opět bude někdo mít chuť na sociálních sítích napsat, že učitelé jsou k ničemu a mají spoustu peněz i volna za nic, pak takovému jedinci doporučuji zajít do některé české základní školy a nabídnout tam své služby. Když je to takové terno, určitě to bude dělat rád a dobře. Vždyť není nic jednoduššího, může mít úplně stejně peněz i volna, stačí se jen stát učitelem. Kromě vysokoškolského a pedagogického vzdělání k tomu ještě budete potřebovat hodně silné nervy.

Zdroje:

Důchodci zachraňují školy

Platy učitelů 2026

Dovolená učitelů

Historie dovolené u zaměstnanců

Analýza Pedagogické fakulty UK zaměřená na nedostatek učitelů - výsledky