Článek
Vzhlédl jsem. Před brněnskou vietnamskou večerkou stál pan Bao (sousedy laskavě nazývaný Bum Bo Brno) – drobný mužík s vážnou tváří, zástěrou a bassebalkou v jedné ruce.
Druhou ručkou dramaticky (jako senátorka Němcová v nedělní diskuzi) ukazoval směrem k chlapci. K mládežníkovi, který měl plné kapsy něčeho, co šustilo, a nevinný výraz na obličeji.
Vedle něj stála jeho matka, paní v šusťákové bundě a s výrazem, který jako by říkal: „Už zase?“
„On krást! Vy podívat! Dvě sušenka, jedna žvýkačka, jedna fidorka!“ opakoval pan Bao, držíc v ruce prázdný obal jako důkaz.
Matka si klidně přehodila kabelku na druhé rameno a pronesla:
„A jejda. To on už asi bude v pobertě.“
V pobertě, vážení!
Ano, tak to řekla. Nikoli v pubertě, jak by se dalo čekat.
Poberta – to zní jako nějaké zvířátko ze starých pohádek. Poberta není zločinec. Poberta je stádium. Přechodový tvor mezi roztomilým dítětem a zodpovědným člověkem.
Pan Bao zamrkal. Zřejmě neznal české vývojové kategorie. Ale paní se nenechala vyvést z míry. „Víte, pane, to není osobní. To je biologie. Hormony, vývoj, nedostatek hořčíku nebo magnézia. Jeden začne krást, druhý poslouchá rap, třetí vstoupí do Mladé ODS. Nemůžete za to vy ani já.“
Kluk (jeho jméno v souladu s GDPR neuvádíme) vedle ní se vrtěl a pokradmu zasouval Fidorku zpátky do regálu.
Pan Bao přimhouřil oči, ale nic neřekl. Zřejmě usoudil, že na pobertu nemá paragraf.
Stál jsem tam a přemýšlel: Co když na tom něco je? Co když to není špatnost, ale jen jakási "vývojová vývrtka"?
Vždyť i my jsme byli puberťáci a pobertové. Jen jsme tomu říkali jinak. Kdysi nám ale říkali: „zlobivý kluk“, "neposedný synek/spratek “, dneska je to holt poberta.
Zní to mírněji. Vlastně až roztomile. Ale často nám „pobere“ všechny nervy a sousedům z Večerky (nejen) energeťáky a čokolády.
Paní si klidně vzala chlapce za ruku, přidala dvacku na pult a dodala:
„Dejte si to do ztrát a nálezů. On z toho vyroste. Nebojte já mu doma dám, co proto!! Mazej domů, ty jelimánku, ty ještě zažiješ Világoš !!! “
Pan Bao pokrčil rameny. „Hlavně, že ne sem dal bombu,“ řekl rezignovaně a vrátil se ke kase a optimalizaci účetnictví.
A já se v duchu usmál. Možná, že paní z čarokrásného statutárního města Brna neužila přesnou terminologii, ale měla do jisté míry i pravdu.
Žijeme ve světě pobertů. Někteří mají dvanáct a kšiltovku, jiní čtyřicet a kravatu.
Někdo krade sušenky, jiný daně nebo veřejné zakázky.
A možná se jednoho dne i pan Bao naučí, co to znamená „být v pobertě“. A až se ho pak někdo zeptá, proč nemá v regálu fidorky, odpoví jen:
„To odnesla poberta.“
