Článek
A aby bylo jasno – zbytečnosti rovná se moje pivo. Takové to běžné pivo po práci.
To pivo, které vás drží při životě, když vám přijde složenka, Fialova drahota nebo daňové přiznání. Takové to pivo, co rozumí, nemluví a nikdy se neurazí, když zapnete fotbal místo povídání.
„Musíme se uskromnit,“ řekla, a já jako rozumný muž pokýval hlavou. Však co, vydržím. Jsem silný. Mám disciplínu. Mám i čaj.
Pak jsem ovšem o pár dní později zahlédl na účtence položku za 2500 Kč. Ne, nebylo to školné pro dítě, ani vakcína proti vzteklině. Byla to… voňavka. Parfém.
Dva a půl tisíce!
Aromatická voda s nádechem jasmínu, ambry a lehké ironie. Dva a půl tisíce! Za tekutinu, co po pěti hodinách zmizí z kůže, ale ne z výpisu z účtu.
Zvedl jsem obočí a připomněl šetrnost, na kterou jsme se tak pěkně domluvili. „Tak já šetřím na pivu, a ty si mezitím koupíš parfém za cenu slušného sudu?“ zeptal jsem se, stále ještě s nadějí, že jde o nedorozumění nebo hackerský útok.
Ale Klára se jen usmála a řekla: „No jo, ale já jsem si ten parfém koupila, abych se ti líbila.“
Ticho. Dlouhé ticho. V tom tichu jsem slyšel, jak ve sklepě tiše pláče sud Gambrinusu.
„A já,“ řekl jsem pak klidně, „jsem měl pivo. Aby ses mi líbila taky.“
A víte co? Ona se zasmála. A od té doby jsme v rovnováze. Já mám zase občas pivo. A ona voní tak krásně, že i v hospodě si vzpomenu, že mám doma poklad.
Trochu drahý poklad, ale aspoň voní líp než utěrka s cibulovou omáčkou.
A ponaučení? Vztah je o kompromisech. A taky o tom, že všechno se dá vysvětlit, pokud použijete tu správnou metaforu.
Třeba pivo. Pivo nikdy nezklame.
