Článek
Mezi moje nejoblíbenější herce vždy patřil a patří dobrácký tlouštík a velký mistr cechu hereckého Jan Libíček.
Škoda, že mu osud (či Bůh/Bohové) vyměřil pouhých 42 let na této planetě. Jistě mnohý čtenář nebo čtenářka již nyní tohoto znamenitého herce přežili.
Možná teď vzpomínáte a v hlavě vám šrotuje: „Pro pět ran do Barrandova, odkud já ho vlastně všude znám?“
In medias res – Jan Libíček proslul v celé řadě filmů, například Kdo chce zabít Jessii (1966), Zabil jsem Einsteina, pánové, Světáci (oba 1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Pane, vy jste vdova! (oba 1970), Noc na Karlštejně nebo Tři oříšky pro Popelku (oba 1973) a mnoha dalších.
Za svůj život ztvárnil role ve více než 40 filmech, převážně komediálních.
Poslední Libíčkovou rolí byl vodník Alois ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kterou již ale nestačil dokončit, neboť zemřel v době natáčení.
Autor tohoto článku ho měl už jako dítě nejradši v legendárním filmu - Šest medvědů s Cibulkou (natočeno 1972), a později v již výše zmíněném filmové komedii Světáci. Jeho fasádník Petrtýl je prostě nezapomenutelný a všechny nás jistě přežije.
DAMU sice nedodělal…
O Libíčkovi, jinak vyučeném zámečníkovi, který DAMU sice studoval, ale nikdy nedodělal, se dodnes vykládá, že rád točil scény, kde se mohl dobře najíst. Zatímco ostatní herci a hlavně herečky se v jídle jen šťourali, Jan vždy povolil stavidla svému nespoutanému apetitu.
Jan Libíček měl údajně dle pamětnických vyprávění rád whisky, ale zlatou medaili u něho stejně měl náš národní nápoj - pivo!
Opravdu miloval jak lahvové, tak i čepované, naopak o pivu točeném se prý vyjadřoval – světácky hanlivě: „Točí se tramvaj na konečné, pivo se přece čepuje, pánové.“
Zajímavý psychologický aspekt, na rozdíl od pivařů a stále častěji i pivařek , kteří bývají velmi družní/é, někdy až otravně družní/é, pakliže to přeženou se zlatavým mokem, pan Jan většinou sedával nad půllitrem v zamyšlení sám a nikoho neobtěžoval svými historkami nebo postesky na chodem světa a společnosti, jak to častokrát dnes dělají některé seriálové hvězdičky, poslankyně či youtubeři, kteří Libíčkovi nesahají ani po pás.
Na prknech, která znamenají svět
Ergo kladívko, bylo by hrubou nedbalostní chybou zapomenout na Libíčkovu misi divadelní.
Pan Jan sice své divadelní začátky strávil ve zlínském (tehdy samozřejmě gottwaldovském) divadle, nicméně většinu života působil především na několika prestižních pražských scénách.
Jako člen dodnes známého Divadla Na zábradlí exceloval například ve hrách Zahradní slavnost, Král Ubu či Plešatá zpěvačka.
Od památného a pro náš národ tolik osudového roku 1968 hrál Jan Libíček v divadle ABC a následně také v Divadle Komedie, spadajícího do rodiny městských divadel pražských (MDP) .
V MDP si zahrál například roli Mamajeva ve hře I chytrák se spálí v režii Ivana Weisse, nebo Barona Krüga v Čapkově Bílé nemoci, rovněž v režii Ivana Weisse.
Závěrem, ještě něco proberem
Pro sběratele životopisných dat zdvořile připomeňme, že Jan Libíček spatřil světlo světa 28. 9. 1931 ve Zlíně (později Gottwaldově a pak zase Zlíně, toho se ovšem již nedožil, jelikož významný český herec zemřel 24. 5. 1974 v hlavním městě Praze).
Urna s jeho popelem je uložena v kolumbáriu v urnovém háji Krematoria Strašnice.
Čest jeho památce!
Vzpomínání na (nejen) komediálního herce se sluší zakončit nějakou veselou historkou z natáčení.
Vítězslav Jandák kdysi v médiích vzpomínal, jak s Janem Libíčkem hráli ve veleúspěšné (mladí by dnes řekli – ikonické) filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (která mimochodem letos oslavila 50 let od natočení).
Libíček tam bravurně ztvárnil roli preceptora. Jandák vypravuje: „Přivedli nám koně a jemu hucula. Ve filmu je vidět, že jde vždycky vedle něho, ale původně na něm měl sedět. Jenže když ho na něj posadili, tak se koni rozjely nohy do stran… Honza byl holt trochu silnější. Kůň padnul a bylo hotovo.“
Prameny –
Josef Petrů. Milý člověk Jan Libíček. Praha : Petrklíč, 2005.
Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001
