Článek
Jazyková zkouška z jiné planety
Porozumět řeči zvířat je sen lidstva. V pohádkách to dokázal princ, co snědl kouzelnou rybu, nebo princezna Arabela, která měla nejen kouzelný prsten ale také ochutnala kouzelnou rybičku.
Jenže věřte mi – porozumět řeči veterinářů, to je disciplína o několik levelů výš. A bez prstenu, ryby či kouzelného lektvaru jste bez šance.
Kamarád - právník z Veterinární univerzity v Bratislavě jsem měl jednou tu čest vyslechnout konzilium, kde se řešila diagnóza pejska. Pan doktor pronesl:
„No, zdá sa, že má chronickú pankreatitídu so sekundárnou exokrinnou insuficienciou, odporúčam diétu s nízkym obsahom tuku a substitučnú terapiu pankreatínom.“
Majitelka pejska, jinak vystudovaná účetní, jen kývala hlavou. Když jsme vyšli na chodbu, zeptala se šeptem: „Pane doktore, a to teda znamená co? Že mu nemám dávat klobásu?“
Ano. Přesně to. Jen to trvalo pětiminutový monolog a čtyři slova, která by nezazpíval ani božský Karel Gott ve vrcholné formě.
Veterináři totiž mluví zvláštním dialektem. Je to směs latiny, angličtiny a zvuků, které znějí, jako by vám někdo upustil klíče na podlahu. „Luxace patelly“ zní strašidelně, přitom jde prostě o vykloubené kolínko. „Dermatofytóza“? Plíseň na kůži.
Snad jen „kastrace“? tomu si rozumíme všichni.
Jednou jsem slyšel, jak veterinář uklidňuje klienta: „Nebojte, to je len benígna lipomatózna lézia.“
Majitel psa se uklidnil, až když mu sestra přeložila: „Je to neškodný tukový váček.“ Do té doby vypadal, že bude potřebovat veterináře i sám.
Myslím, že by na Veterinární univerzitě měli zavést nový obor: tlumočnictví veterinář–člověk.
Studenti by se neučili latinské názvosloví, ale trénovali by překlad do „obyčejštiny“:
- „Paní Nováková, váš kocour má catarrhus respiratorius superioris (katar horních dýchacích cest“) → „Má rýmu.“
- „Radím mu nasadit NSAIDs kvůli artróze“ → „Dáme mu prášek na klouby, aby ho to nebolelo.“
Když o tom přemýšlím, možná je jednodušší se naučit řeč zvířat. Pes vám štěkne, kočka mňoukne, papoušek zakřičí sprosté slovo a je jasno. Ale jakmile na scénu nastoupí veterinář, ocitnete se v jazykové laboratoři, kde by i Arabela potřebovala slovník.
A já jako právník jen dodávám: kdyby někdo někdy podal žalobu na veterináře za nesrozumitelný projev, měl by šanci.
Jen by to musel vysvětlit soudu tak, aby tomu rozuměl i předseda senátu. A to je, věřte mi, ještě těžší než naučit se štěkat.
